K článku mě vyprovokoval pan Horáček a jemu podobní, kteří vůbec nepřipouští jinou sílu než tu vlastní a vyhlašují za směšné (Interview ČT24), že se někdo na odstoupení komunistů od totalitní nadvlády také předem podílel. Zvláště ti, kteří přes OF „tahali figurkami“, jsou skoro nepříčetní, když se jim připomene mrtvý student Šmíd na kolejích (estébák Zifčák) a nebo třeba „strategické uklízení“ části materiálů Stb (mizení materiálů už před 17.), ale i jiné uklízení seznamů a dokumentů neznámo kam. Ono totiž z prvních reakcí občanů se zdálo, že zbití studenti nejsou až tak silným spouštěčem k všeobecnému protestu – generální stávce, ale MRTVÝ student na kolejích – to už byla ta správná poslední kapka a pohár přetekl. A to bylo jednoznačně v režii Stb!

Pokud si představíme střední Evropu, kde v Polsku, v Maďarsku, v NDR už ke změnám došlo a Gorbačov zasahovat nechtěl a dal od dění ruce pryč – komunisti (a hlavně Stb) nebyli tak hloupí, že by doufali v udržitelnost stávajícího režimu v malém státečku uprostřed Evropy (fanatici se najdou všude); takže šlo hlavně o zabránění násilnostem, tedy odplatě. Představa komunistů (a měli s tím problém uvnitř strany) byla o spoluvládnutí bez ústavního upřednostnění kohokoli. To v pozdějším dohadování zajišťovala dohoda o kontinuitě práva – tedy

v praktické podobě nemožnost žalovat komunistické excesy, pokud byly v rámci tehdejších zákonů; to jistě nebylo „zadarmo“. Nepochybně to byl podstatný kamínek do mozaiky budoucího uspořádání.

Např. zvolení Václava Havla prezidentem komunistickým Národním shromážděním zůstane v análech jako něco hodně z řady, tedy rarita vypovídající o atmosféře té doby.

Je řada dalších indicií (byť ne zcela doložených), které napovídají, že se v zákulisí konalo v očekávání zásadních změn; nebo pan Horáček a jemu podobní myslí, že Stb seděla na zadku a nic nedělala?!! Jak říkám, jeho tvrzení (i dalších) je vedeno vystrkováním vlastní důležitosti na těchto historických změnách. Otázka zůstává jen u toho, kolik je materiálů někde v zakopaném sudu a kolik toho vlastní KGB v Moskvě.

Musím znovu opakovat, že můj postoj v žádném případě není založen na snižování zásluhovosti té široké masy občanů, toho upřímného nadšení, symbolizované zvoněním klíči. Také jsem byl na place v ČKD pod balkonem a na toho zoufalce (Miroslav ŠTĚPÁN, který ponížil studenty na malé děti) jsem se všemi odpovídal: „My nejsme děti! My nejsme děti!“ - a na to konto Štěpánův zoufalý pokus o podporu skončil.

Jiná otázka je, co jsme si tím zvoněním klíči „vydobyli“. Myslím si, že dnes se najde hodně těch, kteří by nezvonili vůbec a nebo by zvonili hodně opatrně. To však už je na jiné téma a na jiný článek.