Když se trochu podrobněji podíváme na situaci ve Venezuele za posledních pár let (tedy ne jen si ji ukázat na mapě), první co se vybaví je ropa a dluhy. A hned za těmito veličinami nepochopitelná bída těch dole. Stát, který v tak hojné míře disponuje žádaným artiklem, musí mít nadstandardní příjmy; kde jsou?!! Na odpověď nemusí být člověk špičkový ekonom: neuvěřitelně velká korupce. A prezident Nicolás Maduró všechno kryje.

Spíše je s podivem, že to trvalo tak dlouho, než lidé ve větším počtu vyšli do ulic. V žádném případě nejsem příznivcem toho, aby ulice (u nás často účelově zverbovaná) rozhodovala o chodu státu. Ale při dlouhodobé hluchotě a neochotě se s lidmi o problému bavit, perzekuci mluvčích těch nespokojených, lidem nic jiného nezbývalo; přesto, je to samozřejmě zcela mimořádná situace.

A ta situace se ve Venezuele dynamicky vyvíjí a tak Zemanův krok – pozvání  Juana Guiadó – se nám dole jeví jako unáhlený. Ano, nemáme tolik informací jako prezident a rovněž nemáme jeho profesionální rozhled. Proto by pár slov na vysvětlenou bylo na místě, pokud nejsou z kolonky neveřejných. M.j. všimněte si, že tentokrát se nelze do Zemana od stolků v pražské kavárně opřít s kritikou jeho samolibosti, neb je ve shodě s vládou.

Příští dny nám ukážou, nakolik je prezident v obraze. Tou nejhorší variantou by bylo Madurovo zapouzdření současného stavu; třeba i za použití armády a bezpečnostních sil nebo při vyhlášení výjimečného stavu na neurčito. Na druhou stranu hospodářská blokáda nic neřeší; odnesou to ti nejzranitelnější a nejchudší.