Když se Mirda občas probere z deliria a zabrousí do r. 2013, nelze se divit, co z něj padá. Spící panák na hradě, on ve vládě a–  nestalo se. A když se rozjitřená mysl posune do r. 2018 – jiný vítač muslimů na hradě, naslouchající radám mnohých Kalousků a – nestalo se. No to je přece k zlosti; takové úsilí tomu věnoval. A kdo za to může? V každé vteřině je potřeba dát tomu dotyčnému najevo, jak ho, za zmařenou další kariéru, nenávidím. Nedej Bože, aby Topka propadla pod 5%, kde bych pak mohl svá „moudra“ skřehotat?!

Náhradní štěkna v čele Topky, za dvě skoro nabalzamované mumie, jede jen po povrchu událostí a málo kdo ji bere vážně. Doba tomu napomohla – hezká tvářička je pod rouškou a o to více vynikne to, co se z pod roušky ozývá; jako kabaret dobrý, ale jen na kyselý úsměv.

Tak nějak se mi to samo poskládalo tedy jako odpověď stejnou mincí tomu nahoře:

Povzdech z politického hřitova.
Když dost se Mirda naleje,
duch poety v něm ožije.
Skládá verše jen to fičí,
sprosťárny mu nejsou cizí.

Vztek s ním cloumá dlouhé roky,
Tužka kvílí: „Škty, škrty!“
Důchodcům i policii,
hasiči i učiteli;
joj,to byly zlaté časy.
Co dnes zbývá? Rvát si vlasy!

Jiný jim teď dává správně
a mně splaskly křeččí škraně.
Teď budoucnost je nejistá,
Nic dobrého se nechystá.

O žvanírnu asi přijdu,
a v ČT už jsem profláklý.
Dnes je pozdě hledat chybu;
Budu bard, veršem prosáklý.