Trikolóra je stuha nebo vlajka skládající se ze tří různých barev, obvykle uspořádaných do stejně širokých pruhů vodorovně nebo svisle. Pokud vychází z barev státní vlajky, stává se logicky též symbolem příslušnosti ke státu či národu.
Pokud tak pojmenujete politickou stranu nebo hnutí, vkládáte jim logicky do vínku právě toto národovectví, bohužel nejen s kladnými konotacemi. Fángličkaření, tedy nadužívání vlajek a jiných státních symbolů, tak se tomu říkalo za první republiky, a lidé příliš vehementně mávající prapory byli á priori podezřelí, že pod nimi chtějí zakrýt něco nekalého. Možná právě odtud plyne poněkud laxní postoj spousty Čechů k vlajce a státním symbolům.
Ale budiž, název se může vžít, byť je čtyřslabičný, s trikolorou se dá dobře graficky i jinak pracovat a „trikolórista“ nebo trikolórák“ není o nic horší než „ódéesák“. Jistý problém je v tom, že pokud se nová strana bude jmenovat jinak, ten první „trikolórový“ impakt už natrvalo zůstane, což není z hlediska budování značky dobré.

Vůdce (vzhledem k negativním konotacím moderně „ lídr“, což je ovšem významově totéž):
Lídr buďto je nebo není. Lídr se nevolí, nehledá, nehlasuje se o něm. Lídr je přirozený, charismatický vůdce smečky, který silou své osobnosti a svojí „Wille zur Macht“ k sobě přitáhne další silné osobnosti a vytváří tak základní jádro strany či hnutí.
U Trikolóry žádného takového nevidím.

Ihned od počátku potřebuje nová strana či hnutí několik výborných řečníků, kteří dokáží shrnout problém do jediné věty či jediného hesla a netrpí intelektuální pýchou, že takto zdaleka neřekli vše, co vědí a nevyjádřili se dostatečně odborně a vznešeně.
Žádné takové nevidím.

Politická strana též potřebuje „předradličku“, tedy někoho, kdo razantně pojmenovává problémy a navrhuje dramatická až drakonická řešení, která pak lídr „učeše“ do předem domluvené podoby, vypadající poté jako kompromisní, složitě vydiskutované řešení.
Žádného takového nevidím.

Potřebuje též „muže mocné pera“, kteří dokáží neustále zásobovat intelektuálnější část elektorátu svými články, esejemi a rozhovory, neboť vesměs levicoví novináři to za ně neudělají.
Největší problém je pak s televizí v „prime time“, kde jedinou metodou je metoda „šokové nepominutelnosti“, tedy schopnosti vyjádřit se k tomu či onomu tak, aby vyjádření vůbec nešlo či šlo jen velmi obtížně pominout, aniž by však bylo lehce napadnutelné.
Žádné takové nevidím.

Ať chcete nebo nechcete, bez počátečních financí založit stranu nelze. Optimální je mít sponzory, kteří v novém politickém subjektu vidí přirozené představitele a obhájce svých zájmů a nebudou tedy požadovat jiné legislativní či rozpočtové „protislužby“. Je to pochopitelně ideál, ale leccos se dá v počátcích nahradit nadšením a elánem. To chce ovšem lidi zapálené pro věc.
Žádné takové zatím nevidím, v toku času se ukáže.

Bez jednoduché, pružné, výkonné a plošně rozvrstvené stranické struktury silnou politickou stranu či hnutí nevybudujete.
Chce to jednoznačné stanovy s nepříliš širokou (a tedy zákonitě rozbředlou) vnitrostranickou demokracii) s jasně stanovenými úkoly a hlavně s jasnou osobní odpovědností.
Nic takového nevidím.

Program:
V dnešní době se musí vlézt na A4, optimálně na A5. Žádná vzletná slova, ale stručný, úderný a jasný výčet toho, čeho chtějí lídr a jeho strana dosáhnout. Žádný popis současného stavu, to umí každý, ale popis legislativních a exekutivních prostředků, vedoucích ke zřetelně popsaným cílům. Pochopitelným, uchopitelným, konkrétním.
Žádný takový nevidím.

Summa summarum:
Každý začátek je těžký, ale bez lídra to rozhodně nepůjde. Vznikne jen další strana tříštící politickou scénu napravo a nikoliv její hegemon.
Lídr buď je, nebo není…