Porážka v druhé světové válce paradoxně založila této zemi prosperitu. A Němci – jako silný národ – uměli té situace bezezbytku využít. Samozřejmě, dokázali se rozejít s ideologií nacismu a její hlavní nositele vyloučit z veřejného života. Ale současně nerozbili strukturu společnosti – věkovou, kvalifikační, majetkovou a kulturní. A vše dokázali naplnit novou – a rovnou říkám, že velmi nosnou – politickou a ekonomickou koncepcí.

Zjednodušeně řečeno: Válku jsme prohráli a za všechny zločiny se omlouváme. A teď budeme dělat byznys. Nemusíme zbrojit. A v politice půjdeme cestou sociálně tržního hospodářství, které zajistí tolik potřebný sociální smír. A vlastně jediné dogma, o kterém skoro nikdo nepochyboval, ale málokdo v něj reálně věřil, bylo sjednocení obou německých států. A najednou se to splnilo, navíc ve spojení s rozhodující pozicí nového Německa v Evropské unii.

Ekonomicky silný německý stát toho bezezbytku využil, v první řadě v hospodářské oblasti. Nakonec jsme to v uplynulém čtvrtstoletí zažili na vlastní kůži. A zdálo se, jak to všechno půjde úspěšně dál. Po zapojení bývalých členských zemí RVHP ze střední a východní Evropy, byla na řadě Ukrajina a Rusko. Němečtí podnikatelé se zkušeně, promyšleně a občas i odvážně vydávali na nové trhy. Měli v tom nenápadnou, ale účinnou politickou podporu státu.

Tak v čem je problém? Z relativně bezpečného závětří se Německo ocitlo v centru minimálně evropské, ale vlastně i světové politiky. Najednou bylo třeba mnohem obsáhleji definovat ekonomické a politické zájmy Německa, protože je to předpokladem pro konkrétní politická rozhodnutí. Poměrně dobře se to dá ilustrovat na vývoji stanovisek kancléřky Merkelové k ukrajinské krizi. Zatímco v první fázi německá politika téměř bezvýhradně sdílela pozice Washingtonu, uvědomění si vlastních německých a vlastně i evropských zájmů ( a v současném okamžiku už nejde jen o byznys,ale o reálnou hrozbu války na evropském území), ji nakonec přivedlo spolu s francouzským prezidentem Hollandem, kterého navíc ohrožuje nacionálně profilovaná Marie Le Pen, až k jednacímu stolu s Putinem. A také do Washingtonu k prezidentu Obamovi.

V tomto týdnu, plném jednání o Ukrajině, se vlastně ukáže, do jaké míry se německá politika stala samostatnou, nebo možná přímo svéprávnou. Bude to důležitá informace pro Evropu, svět a samozřejmě také pro malé Česko.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.