Po rozpadu bipolárních nepřátelských ideologických podmínek, které předně aktivizovaly spor mezi Izraelem a sousedními státy jako jisté válčiště, kde byly zřetelné zájmy jednotlivých soupeřících velmocí, můžeme tento stav nadále vyloučit. Spory v oblasti Blízkého a středního východu již nejsou průsečíkem mocenských zájmů, ale postupně dostávají lokální charakter. Objevila se však nová nebezpečenství jiného a mnohem závažnějšího charakteru. Ty nám, s celosvětovým zájmem, nedávají jinou možnost než při jejich omezování a likvidaci účinně spolupracovat, dokonce v mezinárodně politickém rozměru. Poprvé se tak dostáváme v naší historické době do nutného období respektu a spolupráce v globálním měřítku. Nelze však opomenout, že existují zájmy, které tyto objektivní podmínky popírají a pracují aktivně proti nim (neocons).

Tento stav není dosud zcela zřejmý, ale je zákonitou podstatou současného světa. Probíhající střety, doufejme před ukončením, v Sýrii i okolních oblastech, jsou závažné události, které vyvolaly i masivní migraci a zpětně tím ohrozily i samotnou Evropu, jsou sice problémem, ale nemají charakter existenčního ohrožení v globálním rozsahu.

K jasnějšímu pochopení uvedu níže závažné konkrétní důvody. Předně je třeba si uvědomit jednu novou skutečnost, která stále hraje jistou roli v oblasti, ale je nutné, aby odezněla.

Izrael

Izrael byl vždy středem zájmu již od vého založení. Nikdy však nestál zcela samostatně. Ve svých počátcích, když pomineme boj i teroristickými akcemi proti mandátní državě Anglii, následnou válku s Palestinou je zde nutno zmínit i účinnou podporu SSSR i Československa (po roce 48) dodávkami zbraní a výcvikem pilotů.

Při hledání širší základny pro svůj vliv Sovětský svaz přesunul svoji podporu na stranu Arabů, předně Egypta a Libye. Izrael byl nucen navázat úzkou spolupráci s Anglií a Francii, která ho dovedla k agresivnímu útoku na Egypt v době Suezské krize v roce 1956. Po diplomatické intervenci USA k ukončení této války, byla navázána užší spolupráce s USA, S vědomím jisté podmíněnosti a snad se dá uvést, že trvá, ve velmi omezené míře dosud. Je třeba zmínit i Šestidenní válku v roce 1967, zahájenou sice Izraelem, ale charakterizovanou zcela oprávněně jako obrannou, neboť přípravy Egypta a Sýrie k napadaní Izraele byly zcela evidentní. Válka Jom Kippurská v roce 1973 je důležitá vzhledem k přiznané možnosti použití jaderné zbraně Izraelem.

Rozpadem bipolárního světa skončil i důvod pro soupeření velmocí, před kterými nastoupily globální a tím i velmi závažné problémy ovšem jiného charakteru, vyžadující nutnou spolupráci dříve soupeřících velmocí. Výsledkem byla ve své historii poprvé existence Izraele jako státu bez jakékoliv mocenské závislosti a samozřejmě také ztrátě obecného zájmu o jeho problémy, včetně těch existenčních. Vlastní založení Izraele, stejně tak jako jeho dosavadní podpora byla vždy výslednicí protichůdných zájmů velmocí. Uděl nezávislosti není jednoduchý, ale není jiné cesty, než aby si to Izrael uvědomil a jednal odpovědně dle své vlastní vůle a zájmu a rozhodně ne formou udržování napětí Bohužel tato tendence dosud převládá.. Uspořádání svých vztahů se sousedy bude muset být bez přímého vnějšího vlivu. Nu ne tak docela, protože lze předpokládat nutné příznivé mezinárodně politické prostředí, globálně, ale i v oblasti. To dle současné situace není nijak snadné, ale je to nevyhnutelné. Doufejme, že vstupem vojenské přítomnosti Ruské federace do oblasti dojde ke stabilizaci na základě nutné spolupráce s USA, ale i jiných faktorů

Tato základní změna situace není tak snadno k pochopení a to hlavně pro izraelskou administrativu, která si zvykla operovat v podmínkách napětí. Je dobře, že její pokusy o narušení (snaha o společný útok společný útok s USA na jaderná zařízení v Iránu, případně vlastní izraelskou „humanitární“ akci se stejným cílem), byly jednoznačně odmítnuty samotnými Spojenými státy.

Funkce pro život v napětí je nutná pro snadnější ovládání společnosti. Je těžko žít bez nepřítele, pak není důvod a možnost použít násilných i jednostranných mediálních prostředků k manipulaci lidí. Dále vede ke sjednocení a sounáležitosti, pokud jsme ohroženi. Zvykli jsme si na domněnku, že Izrael je dokonce jedinou demokratickou zemí v oblasti. To nejenom budí sympatie, ale navádí i ke spolupráci a pomoci. Situace v případě Izraele není tak jednoduchá soustřeďuje a zintensivňuje se na něj kritika pro porušování právě demokratických zásad a lidských práv.

Izrael je obviňován z uplatňování politiky apartheidu ve vztahu k vlastním občanům arabského původu. Tato problematika se stává jednou z nosných otázek současnosti při jednání OSN, kde se situace přirovnává dokonce k dřívějšímu režimu v Jihoafrické republice a uvažuje se o protiizraelských sankcích. Izrael by naopak měl využít současného bezpečnostního prostředí, kdy „velká“ válka je vyloučena k úpravě vnitřního uspořádání v oblasti politické i právní. Dosud tomu tak není.

Poslední vývoj v Izraeli a v oblasti dává prostor k vytvoření podmínek vedoucích k dohodě i geografickému urovnání s Palestinci. Doznívá vyhrocená doba válečných operací což nabádá k vzájemnému jednání. Mezinárodní společenství vytvořilo příznivé podmínky.

Je tu však i česká stopa, která se ráda definuje tím, že Izrael je náš strategický partner. Nic proti tomu, naopak je to dobrá myšlenka, pokud ta spolupráce povede k řešení problémů. Právě tato naše pozice nám nejenom umožňuje, ale přímo dává k disposici mediátorskou roli. Pracujeme v tom směru? Prozatím ne, Institut CEVRO pořádá celé seriály přednášek pod vedením Izraelců, (ne arabského původu) které v tom směru nevyznívají a i náš prezident, svůj vliv, který v této oblasti je značný nevyužívá. Je to náš velký dluh či snad neporozumění zahraničně politických daností v této době.

Vstup Ruské federace do oblasti

Nebyla to samostatná akce, ale nutná reakce na tragický vývoj útoků jakési vládní „opozice“ za podpory USA a Francie v oblasti téměř před osmi lety, Statisíce mrtvých a miliony migrantů v Evropě. Nebyla jiná cesta, než podpořit legální vládu Sýrie. Nehledejte tak omezení, či vyloučení vlivu jiných, Proč také, akce, která vede ke stabilizaci by měla nalézt podporu u všech zúčastněných. Musíme si zvyknout, že uklidnění či stabilizace v ohnisku nepokojů je v zájmu všech. Proč? Na to je dnes snadná odpověď i když k nepochopení mediálního prostředí, ale i akademické komunitě a bohužel i odpovědných vládních činitelů, z nichž někteří hledají tendence k obnovení bipolárního světa.

Před mezinárodním společenstvím v této obecně přelomové době jsou jiné a závažnější problémy vyžadující kooperativní spolupráci k jejich řešení.

Univerzální nebezpečí v globálních podmínkách

Dřívější přístup v době bipolárního světa do devadesátých let vedl k velmi značně zjednodušenému chápání při používání tradičních mocenských atributů, že kde je moc, tam je i pravda. „Might is Right“. Sama moc však v současném stádiu změnila své historické místo. Návrat k minulosti je nereálný a také nemožný. Hra na Východ a Západ je jenom zástupnou formou neocons i když může být velmi nebezpečnou. Přeshraniční střety s označením „válka“ již patří minulosti a to i se svojí komplexní vojenskou výbavou. Která se stala šrotem. Bohužel nejsou vyloučeny lokální střety z důvodů místních zájmů i uvnitř státních uskupení.

Vzpomeňme ilustrativně na devadesátá léta a nastupující spolupráci, kdy vzhledem k podstatné pozitivní změně v bezpečnostním prostředí po politických změnách a nastupující spolupráci docházelo k bezprecedenčnímu odzbrojování a k rozvoji spolupráce rozhodujících mocností na širokém základě v rámci přímých jednání USA a RF (SALT I a II, Smlouva o nešíření a likvidací zbraní hromadného ničení, START, ale i přímo dohody projednané v OBSE dokonce za předsednictví ČSR. Byla zde víra, nová vize a naděje a přesto zvítězilo, doufejme dočasně, nové období podezírání a nedůvěry, fobie a přiznejme si i přímého nepřátelství. Známe pozadí tohoto vývoje – působení neocons se sníženou úrovní inteligence a humanitární odpovědnosti. Dochází tak k odklonu od hlavních zásad Charty OSN, OBSE ale i podstaty cílů NATO, které je třeba obrátit z hlavy na nohy dle jeho vlastních ustanovení. V současné době nepřevládá tendence k nápravě tohoto stavu ve světě, ale ani ve využití našeho vlastního prostoru k uvědomění si zahraničně politických cílů, které by vedly ke stabilizaci.

Dnes před námi stojí nové bezpečnostní priority a všichni je dobře známe. Víme také, že jsou zcela zákonitě shodné pro USA a Ruskou federaci. Uveďme příkladně nešíření zbraní hromadného ničení, boj proti terorizmu, organizovanému zločinu, drogám, násilné migraci, problémům životního prostředí, zdravotním ohrožení a řadu dalších, které mohou zasáhnout i existenci naší civilizace.

Na druhé straně je zde nutná podmínka operativní spolupráce v zájmu společného vědeckého výzkumu, ale i třeba prohloubení další práce při dobývání vesmíru, ke zdůraznění neomezeného rozsahu společného zájmu.

Závěr

Je nepochybné, že tyto úkoly není schopna řešit ani jedna z existujících mocností samostatně. Je tím zdůrazněna vzájemná závislost a to bezpečnostní či dokonce existenční.

Jsou to holá skutečná fakta ne nesnadno k pochopení ale přes řadu „think tanků“ v tomto směru téměř nikdo nepracuje a mediální atmosféra se raději přiživuje vytvářením nepřátelství, které nachází svůj výraz dokonce v rusofobii. S uvědoměním si společných a nevyhnutelných zájmů obou mocností, je zřejmé, že jakákoliv rusofobie se rovná zároveň antiamerikanismu.

S uvědoměním si výše uvedených faktorů nutné závislosti rozhoduje nyní ne síla jednotlivé mocnosti, ale s l a b o s t, která má univerzální charakter a stává se rozhodujícím motivem síly, která nás nutí k řešení nových nebezpečenství za podmínek důvěry a spolupráce.

Miroslav Polreich

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.