Měsíc květen bývá spojen každoročně s připomínkou konce druhé světové války. Na řadě míst probíhají pietní akty u pomníků našich osvoboditelů. Ubývající pamětníci připomínají vlastní trpké zkušenosti z období okupace, historici publikují nejen známá ale i ta opomíjená fakta vážící se k válečným událostem a široká veřejnost, která již válku zažila jen z vyprávění rodičů a prarodičů má právě v tento čas dobrý důvod, aby se více než kdy jindy zamyslela nad svým vlastním vztahem k pojmům jako je mír, vlast a postavení naší země v měnícím se světě, který přináší kromě nových výzev i četné hrozby, včetně hrozeb nových válek. K měsíci květnu se však pojí i jedno výročí, které nesouvisí s koncem války a osvobozením od fašismu, nýbrž s jejím pozvolným nástupem a především s koncem samostatného a suverénního Československa.. Letos totiž uplynulo rovných 80 let od vydání dokumentu Věrni zůstaneme (15. května 1938).

Československá republika v květnu roku 1938 ještě neoslavila ani celých dvacet let od svého vzniku a již se ocitala ve vážném ohrožení ze strany výbojného Německa. Že se schyluje k válečnému konfliktu, více než jasně ukazoval i vývoj ve Španělsku, kde již dva roky čelili obránci republikánské vlády přesile fašistů podporovaných Německem a Itálií za netečného přihlížení Francie, Velké Británie a dalších zemí, které podnikaly vše pro to, aby se nedostala potřebná pomoc do rukou protifašistických bojovníků. Na straně práva a pokroku se tehdy statečně bili i Čechoslováci v řadách interbrigadistů. U nás doma jsme měli také vážné starosti, především s čím dál agresivnějšími stoupenci Henleina. Na konci dubna 1938 vyhlásil Henlein v Karlových Varech nechvalně známé požadavky drze vydávající za běžný politický program požadující kromě jiného i možnost beztrestného šíření nacistické ideologie na území ČSR.

Vlády Francie a Velké Británie podobně jako v případě Španělska nutili vládu, aby nalezla vhodný kompromis se sudetoněmeckou partají a rozpínavým sousedem lačným nových území. To měl být ovšem jen krycí název pro ústupky, které měla vláda činit vůči nestoudným požadavkům agresivního německého obyvatelstva v pohraničí, které při volbách v roce 1935 dalo jasně na srozuměnou, jak si představuje další budoucnost a soužití s většinovým obyvatelstvem v Čechách a na Moravě. V této atmosféře, kdy provokace zfanatizovaných henleinovců provázené násilnými akty rostly každým dnem a cílily nejen na české obyvatelstvo, ale i na německé antifašisty, se zvedl silný vlastenecký hlas významných osobností společenského života. Českoslovenští vědci a umělci dobře poznali, že přišel čas se jasně vyslovit a pronést výzvu k národu.