Je pravdou, že mnozí z našich rodičů, kteří v té době byli nejčastěji ve věku školní mládeže, vnímají dané období dost často právě skrze zážitky intenzivně tenkráte prožívající – první školní lásky, hudební a herecké idoly, zájmovou činnost apod. Řada z nich si pod tímto časovým úsekem vybaví na prvním místě právě své mládí a zájmy tomu odpovídající, většinou až následně také politické události a jejich hlavní aktéry i ty sovětské tanky a cizí vojáky.
Jelikož se každoročně v době kolem 21. srpna vyrojí celá řada stále stejných pořadů, novináři se předhánějí v odhalování údajných nových senzačních zjištění a veřejný prostor je úplně zahlcen slovy a obrazy již mnohokrát předtím prezentovanými, které člověka už skutečně silně nudí, neškodí dát prostor názorům dnes cíleně upozaďovaným. Ne snad proto, že by si tyto činily nárok na jedinou pravdu a stavěly se tak na roveň novodobým hlasatelům značně zdeformovaného pohledu na naši minulost. Je však v každém případě nezbytné konfrontovat ty, kteří mají u nás dlouhá léta mediální monopol a snaží se ze všech sil vytvářet účelové kampaně, vyzobávat z historie záměrně jen dílčí fakta a zamlčovat fakta podstatná, s reálným, věcným pohledem na bouřlivé období naší novodobé historie. Především pak pohledem prostých lidí. Těch, kdo vždy dávali přednost střízlivému a především komplexnějšímu pohledu na společenské dění, odmítali pohodlně pasivně plout na vlně hlavního proudu a nebáli se sdělit svůj názor i přes riziko z toho plynoucí.

Při pohledu na léta šedesátá a rok 1968 se vyplatí naslouchat těm, kdo tehdy byli ve věku, kdy již dostatečně vnímali společenské dění u nás i ve světě v širších souvislostech a prožívali události doby, tak jak je přinášela v osobním či pracovním životě s patřičnou intenzitou. Dokázali přitom vyhmátnout velmi dobře atmosféru doby, vyzdvihnout to podstatné a především se oprostit od unáhlených emocí, příkrých nesmiřitelných soudů a manipulacím sdělovacích prostředků. Čtyři zde popisované pohledy mohou být připomenutím osudů konkrétních lidí s důrazem na popis specifické atmosféry doby a některých opomíjených faktů. Samozřejmě nejde o názory osob stojících na pozici opožděných militantních antikomunistů či náhle prozřelých rádoby myslitelů. Názory těchto sektářských skupinek totiž zamořují veřejný prostor svým přízemním falešně moralizujícím černobílým viděním světa a nenávistí k jinému pohledu na svět, ať zaznívá z kterékoliv strany, dnes a denně a není třeba je tak právě zde nyní znovu opakovat. A to ani jako odstrašující příklady soudobého výplachu mozků. K tomu slouží jiná média, zejména ta tzv. veřejnoprávní.

Pohled první – Jozef Jarábek

První pohled je vzpomínkou Jozefa Jarábka, dnes penzisty žijícího v Koutu na Šumavě. Řadu let pracoval jako tavič ve slévárně kovů a mistr na tavírně, přes dvacet let vedl pionýrský oddíl a snažil se ve svém volném čase vychovávat mladou generaci k odpovědnosti a připravit ji do tak na vstup do dospělosti. Jozef Jarábek je celý život nestraníkem, v minulosti sympatizoval s komunistickou stranou, po nástupu V. Filipa do čela strany patří k vytrvalým kritikům směřování této partaje a neúnavně upozorňuje vysoce postavené straníky na jejich oportunistické a kariéristické postoje.

„ Ti, co mě přesvědčovali, abych vstoupil do KSČ argumentovali tím, že takto aktivní mladý člověk (aktivní vedoucí pionýrského oddílu Mladých požárníků v místě svého bydliště) by byl přínosem pro stranu komunistů. Já jsem odmítal s tím, že i nekomunista může prospívat svojí činností a prací společnosti, republice a tak i straně. Když si mě pak pozvali soudruzi na osobní pohovor v práci s tím, abych jim vysvětlil můj odpor ke vstupu do KSČ, tak jsem svými slovy před nimi (s prominutím) podělal vše, co jsem se v práci i při vedení pionýrského oddílu snažil dělat dobře a poctivě. Řekl jsem totiž, že nechci a nemohu být v politické straně, kde mnozí funkcionáři, členové strany na schůzích mají plná ústa socialismu a západních imperialistů, doma před dětmi říkají, že nejdůležitější v politice je nahrabat si pro sebe pokud to jde co nejvíce a kteří se v zaměstnání snaží být vždy tam, kde se moc nemusí makat, kde se dá práce okecat ale hlavně, aby taková činnost byla dobře zaplacena. Od té doby mi už nikdo členství do KSČ nenabízel. Bohužel, v zaměstnání se mnou za takové názory vždy „aktivní“ soudruzi, co měli průkaz KSČ pouze jako výnosnou pracovní knížku, při každé příležitosti zametli. Když se pak dostal k politické moci Alexander Dubček, velice poklesla pracovní morálka, všeobecně a mnozí dělníci se začali ohánět demokratickým procesem ve společnosti, jak jim to troubil falešně Dubček a pracovní morálka nekontrolovatelně upadala, co se okamžitě začalo projevovat na výkonech i ve zmetkovosti a nikdo se neodvažoval z vedení podniku, ani z vedení podnikového výboru KSČ proti tomu razantně zasáhnout, protože naprostá většina odpovědných činitelů v práci i v KSČ byla nadšena tím, jak Dubček předělává demokraticky republiku, co já jsem odmítal s tím, že Dubček je politická a velice ješitná figurka, se kterou „vořou“ pravičáci. Navíc jsem vždy jako mistr tvrdil, že když má republika vzkvétat a když se mají mít občané dobře, tak se musí všude poctivě pracovat. Já jsem proto jako mistr žádné šlendriánství netrpěl a kdo nepracoval kvalitně, ten šel domů bez prémií, co vyvolalo vůči mě nenávist, která měla za následek dopis dělníků na vedení podniku, že jednám nedemokraticky, co se neslučuje se současným vedením státu. Na to si mě pozval vedoucí přesného lití a dal mi stranické rozhodnutí, kterým mě s okamžitou platností přeřazuje z funkce mistra, na dělníka šrotiště. Odvolal jsem se na vedení podniku ELITEX, pak na celozávodní výbory ROH i KSČ, ale všude se mnou vyběhli s tím, že je jiná doba a už nelze dělníkům jenom nařizovat, ale musí se s nimi demokraticky jednat. Takovou argumentaci jsem já vždy považoval a považuji i nyní za falešnou, protože, když má kterýkoliv podnik vzkvétat, tak veškerá demokracie musí končit před branou podniku a v práci musí platit bez výjimky pracovní řád a kvalitní práce pro každého zaměstnance. A tak jsem tři roky zametal dílnu tavírny jako dělník poslední, za velice malý plat. Odejít u nás v pohraničí nebylo kam, protože v žádném podniku se tenkrát nikdo neodvážil přijmout do zaměstnání člověka, který je proti Dubčekovi. Po roce 1971 jsem byl rehabilitován a to těmi „soudruhy“, kteří mě jako Dubčekovci vyhodili z funkce mistra, ale kteří nahonem převlékli kabáty, objednali si Rudé právo a už opět byli z nich zarytí komunisté s plnou hubou socialismu a západních imperialistů a to jim vydrželo až do listopadu 1989, kdy se z nich stali zarytí demokraté a antikomunisté.“

Pohled druhý – František Hoffman

Právníku Františku Hoffmanovi bylo v roce 1968 sedmnáct let. Začínal v dělnické profesi v ČKD, následně získal možnost doplnit si vzdělání a vystudoval i práva. V mladém věku vstoupil do KSČ, značnou roli při tomto jeho kroku sehrála skutečnost, že pocházel z rodiny politicky zakotvené právě v komunistické straně. Od 70. let pracoval v aparátu KSČ, byl posledním předlistopadovým tajemníkem KSČ na Praze 4. I po roce 1989 setrval v řadách komunistické strany. Řadu let působil v zastupitelstvu hlavního města Prahy. Zastával i post předsedy kontrolního výboru. V současné době je zastupitelem na Praze 11. Svou vzpomínku na rok 1968 vepsal do knihy Docela obyčejní lidé? Tu již téměř před dvaceti lety vydal vlastním nákladem.