Mnohé z těchto kritických hlasů většinou vůbec netušily, co vše způsobí uvolněná stavidla po převratu. Přitom, jak už to v dobách velkých společenských změn bývá obvyklé, vše zpočátku vypadalo tak nadějně…. Začala vycházet díla v minulosti umlčovaných autorů. Brzy ovšem převážila kvantita nad kvalitou. Objevila se celá řada sympatických počinů v podobě vzniku malých vydavatelství, různých nekomerčních umělců, alternativních scén. Nastal však rovněž příval bulváru, braku, vulgárnosti. Hranice pro míru a vkus jakoby náhle přestaly existovat. A záhy vznikly i seznamy nepohodlných osob a knih určených k likvidaci. Všudypřítomný trh pak způsobil to, že řada užitečných aktivit zůstala upozaděna a jiné nemohly být realizovány vůbec. Stejně jako řada dalších oblasti je u nás i kultura v dlouhodobé krizi.

I.

Když během Koncertu pro všechny slušný lidi, který vysílala v přímém přenosu v prosinci 1989 tehdejší Československá televize, hudební kritik Jiří Černý uvedl, že pevně věří v to, že se v naší zemi už nikdy nebude opakovat situace, aby písničkář Vladimír Merta nemohl dva roky veřejně vystupovat, poukázal tím na velmi aktuální problém. Ano, jedním z požadavků listopadu 1989 byl i konec cenzury. Ta za minulého režimu samozřejmě existovala, ačkoliv příslušné orgány její existenci nepřiznávaly. Jen měla poněkud jinou podobu, než je tomu dnes.  Zatímco dříve šlo většinou o cenzuru ideologickou, dnes lze nejčastěji hovořit o cenzuře ekonomické a neméně zákeřně, avšak rovněž často přítomné tvz. cenzuře tichem. Dříve vycházela řada zajímavých textů v samizdatu nebo péčí exilových nakladatelství. O reálné existenci cenzury svědčilo i rozdělení tehdejší literatury do tří proudů. Kromě té oficiální, kde vznikala díla různé kvality co do obsahu i formy a to od slabého průměru až po díla zcela mimořádná, existoval také samizdat i literatura exilová. Někteří tvůrci pak měli jisté specifické postavení, jelikož patřili jednak do oficiální literatury, ale zároveň vydávali i v samizdatu. Šlo mezi jinými například o takové osobnosti, jakými byli Bohumil Hrabal či Jaroslava Seifert.

Po listopadu 1989 se otevřely šance, aby toto dělení skončilo. Jenže z různých důvodů zůstaly nenaplněny. Jaká vlastně byla již brzy po změně režimu situace v této oblasti? A jak jsme na tom dnes? Nevznikly záhy opět nové bariéry a stejně jako v nedávné minulosti již zase potlačovaní autoři? Noví dočasní vítězové skutečně začali velmi brzy uplatňovat svůj jedině správný ideologický metr. Prosadil se ve své surové podobě trh bez přívlastků a přízemní antikomunismus. Negování díla celé řady autorů publikujících v době reálného socialismu. Ačkoliv tito svým nezpochybnitelným talentem vytvořili na poli literatury nezřídka hodnoty hodné pozornosti i dnešní mladé generace a nemilosrdný zub času je již dostatečně prověřil přísným posudkem náročnosti ve všech hlavních kritériích, jimiž prochází každá kvalitní literatura.

Podobně jako fanatičtí svazáci z 50. let a normalizační cenzoři let 70. a 80., napáchali zřetelné škody v naší kultuře i cenzoři a všeobecní škůdci doby polistopadové.  Tito lidé hojící si své mindráky v podobě svazácké minulosti, členství v KSČ, ROH, SČSP a to vše ještě násobeno nedostatkem vlastního talentu, rychle obsadili kulturní rubriky novin a časopisů, vedení nakladatelství a spisovatelských svazů, aby ihned začali provádět čistky. Těm neušli zejména levicově zaměření spisovatelé, básníci a novináři. Řada knih skončila z regálů knihoven rovnou ve šrotu. Podobný osud potkal rovněž celou řadu knih připravených již do tisku. V důsledku horlivosti nových strážců ideologické čistoty mnoho z nich ani později nespatřilo světlo světa a zůstali jsme tak ochuzeni třeba o zajímavé básnické sbírky nebo ve svém oboru unikátní dílo o Osvobozeném divadle, nemluvě o dalších počinech. Nemálo autorů se ocitlo bez normálních publikačních možností. Na černé listině nového režimu se objevila jména jako Miroslav Florian, Karel Sýs, Michal Černík, Jaroslav Matějka, Jaromír Pelc a jiní. Ne náhodou již počátkem roku 1991 popsal v tisku básník a spisovatel Michal Černík svou čerstvou zkušenost s novými poměry: „Diktát zisku na řadu let způsobí v literatuře poušť srovnatelnou s politickými selekcemi v sedmdesátých letech. Zatím jsem poznal, že jsem na nevypsané černé listině, že funguje politický revanš. Mnozí vítězové neunesli ono velké vítězství a stávají se poddanými vlastní moci. Mnozí zase kompenzují svou minulost a zachraňují se tím, že odepisují jiné…. Kdekdo nám klade za vinu, že jsme publikovali, že jsme zdiskreditovaní, že jsme kolaborovali s režimem, ale dostávají se na roveň těm, kteří odepisovali lidi počátkem sedmdesátých let. Je v tom stejná demagogie, stejná nesmiřitelnost, plno záště – a dokonce používají stejné metody.“

II.

V kultuře doby polistopadové se brzy prosadil kult komerce, pseudohodnot, povrchnosti ve všech odstrašujících podobách, laciné zábavy a bulváru. Kultura se vlivem tržních tlaků vydala na cestu zprimitivnění a zhrubnutí. Jestliže dříve museli tvůrci svádět boj s byrokratickou tupostí, ideologickou omezeností a neschopnými lidmi umístěnými stranou a vládou na důležité pozice, po převratu vše převálcoval všudypřítomný vliv peněz, obludný nevkus a opět i mnoho nekompetentních osob zastávajících z úradku novodobých straníků vedoucí posty. Jestliže v minulosti musel tvůrce najít způsob, jak přelstít cenzora, dnes je dovoleno takřka vše a výsledky tomu odpovídají. Kulturní politika ze strany státu zůstává upozaděna vlivem mocných zájmů byznysu a spřátelených skupin vlivných osob. Časem se zjistilo, že ve veřejných rozpočtech vyčleněných na kulturu, které zůstávají dlouhá léta podfinancovány, skutečně již není téměř kde brát.  Skupiny spojující zájem vytěžit i z toho mála, co se ještě nabízí, ovládly vedoucí místa, od centra přes kraje až po města a obce. Takže kulturu dělají, žel podobně jako dříve, až příliš často lidé bez patřičného vzdělání, nezbytného zájmu o věc a zejména skutečného zápalu. Přitom pokud na poli kultury nepůsobí převážně lidé, pro něž je tato práce více posláním, než jen prostým zaměstnáním, výsledky se neblaze projeví nejen v této oblasti, ale prakticky na celém veřejném životě.