Muž, který již od mládí disponoval nezměrnou šíří svých zájmů a obdivuhodným pracovním nasazením, se zařadil během své profesní kariéry mezi nejznámější české psychiatry 20. století. Jeho četné práce patří dodnes ke klasickým dílům v rámci medicíny. I díky povahovým vlastnostem a schopnosti zpřístupnit psychiatrii široké veřejnosti vstoupil mezi nepřehlédnutelné postavy nejen na poli lékařství a vědy, ale také veřejného života. Svou vysokou a štíhlou postavou s typickou bradkou a pověstným suchým humorem patřil k nepřehlédnutelným charismatickým osobám. Byl vyhledávaným společníkem. Jeho přednášky se staly pověstné. Značnou práci odvedl i na poli publikačním.

Profesor Vladimír Vondráček se narodil 23. února 1895 v Praze na Novém Městě do rodiny úspěšného obchodníka s lahůdkami Václava Vondráčka. Matku ztratil již v necelém roce svého života, otce pak v sedmnácti letech. Jeho poručníkem se potom stal strýc. Ten mu ale nevěnoval velkou pozornost. Tu naopak zaměřil na nemalý majetek nahospodařený otcem Václavem Vondráčkem. Z něj si brzy neprávem přivlastnil podstatný podíl. Také proto musel žít mladý Vladimír během studií i po nich velmi skromně, někdy až nuzně. Vondráček patřil do generace, kterou významným způsobem zasáhly obě světové války a několik politických převratů. Zažil obrovský pokrok na poli medicíny, techniky a společenských věd v průběhu 20. století.

Prakticky již od dětství projevoval nezvykle široké zájmy o různé oblasti života. Vystudoval akademické gymnázium a získal tak klasické vzdělání, které jej nasměrovalo k vysokoškolskému studiu. Úspěšně absolvoval lékařskou fakultu. Na ní promoval v únoru roku 1919. V medicíně prokázal během života vysoce nadprůměrné schopnosti, což se plně projevilo v jeho vědecké i publikační práci. Ačkoliv se věnoval především psychiatrii, svou pozornost obracel i na další oblasti medicíny a hraničních oborů. Nových poznatků a objevů dosáhl například i v biochemii, toxikologii, neurologii, gerontologii nebo též psychologii. Stal se zakladatelem české psychofarmakologie, lékařské psychologie či moderní gerontopsychiatrie. Lze jej nazvat i jako tvůrce české dietetiky. Patřil i mezi první naše vědce zkoumající drogy a jejich vliv na lidský organismus.

Nadprůměrné znalosti si osvojil i z oborů biotypologie, psychofarmakologie, psychiatrické sexuologie. Avšak centrální oblastí jeho zájmu a vědecké práce se stala především psychopatologie. Zde dosáhl řady původních zjištění. Díky tomu důkladně popsal diogenismus (chorobná askeze a samotářství), hippofilii (chorobná láska ke koním), potomofilii (chorobná láska k řece) nebo přechodné formy schizofrenie. K jeho vědecké práci je nutné počítat i množství přednášek a populárně naučných textů, ale i posudků, recenzí a dalších příspěvků v odborném tisku či rozhlasu nebo televizi.  Na sklonku 30. let byl jmenován mimořádným profesorem, brzy na to docentem psychologie. Řádným profesorem psychiatrie se stal tři roky po druhé světové válce.

Svou pracovní kariéru započal jako lékař na interní klinice profesora Ladislava Syllaby a Ústavu pro choromyslné u profesora Antonína Heverocha. Působil však rovněž ve farmakologickém ústavu profesora Emanuela Formánka. Další pracovní zkušenosti mu nabídl pobyt na Slovensku, kde pracoval v lázních Lubochňa a Tatranská Lomnica. Vondráček svým pracovním nasazením, zaujetím pro další systematické studium oboru a praxi s pacienty překročil záhy měřítko obvyklého lékařského standardu a stal se skutečnou kapacitou. Otevřel se před ním svět dosud neprobádaných oblastí, který teprve čekal na své poznání a důkladný popis.