Průtok na horním toku Vltavy na Lipně nejlépe dokumentuje  rozměr tehdejších povodní. Zde obvyklý průměrný průtok činí asi 14 m3/s, stoletá voda pak 340 m3/s a pětisetletá dokonce 540 m3/s. Před deseti lety byl tento průtok dosažen, dokonce i překročen. Bylo jasné, že máme co činit s řádově pětisetletou povodní a jen díky vltavské kaskádě můžou být následky zmírněny. To, že před Prahou, na soutoku Berounky s Vltavou, dojde k souběžné kulminaci obou řek, s následky dnes všem dobře známým, patřilo spíš do oblasti hororových scénářů.  Ale stalo se a dílo zkázy bylo dokonáno. Bylo postiženo 43 okresů, celkově zasahovalo 24179 hasičů,  91 300 lidí bylo evakuováno, 4380 občanů zachráněno, 16 lidí povodně nepřežilo

Dnes, deset let po povodni, není od věci si položit několik otázek na téma současné připravenosti České republiky na takové povodně. Existuje téměř devadesáti stránkový dokument „Komplexní zpráva o funkci systému krizového řízení v průběhu povodní v srpnu 2002“ s mnoha doporučeními. Není smyslem tohoto článku je probrat všechna. Vláda by to ale jistě udělat měla! Už jen pro to velké množství dluhů, které v připravenosti zůstaly. Nabízejí se v této souvislosti mnohé otázky, jako třeba: Jsme obecně, jako země, lépe připraveni na obdobné povodně, jako byla ta před deseti lety?

Myslím, že v protipovodňových opatření se kus práce udělal. Zlepšila se i úroveň povodňových plánů, a protože nás povodně provázely i v dalších letech, tak je dobrá úroveň i lidí, kteří se podílejí na řízení a organizování záchranných i obnovovacích opatření. Méně příznivá je už odpověď na otázku, jak jsou na tom v souvislosti s případnými dalšími ničivými povodněmi hasičské jednotky? V závěrech zmíněného vládního dokumentu je jasně uvedeno, že je třeba  doplnit a zmodernizovat jejich vybavení. Pokud jde o doplnění sortimentu techniky, lze konstatovat, že škála techniky, kterou hasičské jednotky a hasičský záchranný sbor zvláště v současné době disponují, je uspokojivá a srovnatelná i se zahraničím a např. u velkokapacitních čerpadel  dokonce lepší.  K tomu přispělo i převedení jednoho záchranného útvaru armády do hasičského záchranného sboru. Pokud jde o modernizaci, pak je situace významně horší, stáří techniky je stále, mírně řečeno, neúnosné. Ne, že by se nic neudělalo, ale k uspokojivému stavu je  dost daleko. A to je po deseti letech nedobrá vizitka.

Další otázkou je problematika řízení tak  velkých a složitých záchranných prací na velkých územích. Tady jsem přesvědčen, že hasiči udělali v roce 2002 maximum, a tak to také bylo i hodnoceno a oceňováno. V současné době si ale zaděláváme na poměrně velký problém, kdy pod tlakem úsporných opatření redukujeme tzv. řídící struktury. To lze vydržet, ale jen pro případy běžných událostí, nikoliv pro katastrofy většího rozsahu, kdy je potřeba velkého počtu personálu znalého problematiky práce hasičů i ochrany obyvatelstva, který je schopen profesionálně a dlouhodobě poskytovat pomoc orgánům krizového řízení obcí i krajů.

Bylo by dobré udělat celkovou inventuru plnění závěrů z vládního dokumentu, který vznikl po ničivých povodní před deseti lety. Možná by pak vláda hledala úspory jinde, než v bezpečnostnímu systému státu. Abychom pak po další katastrofě zase nemuseli psát a hodnotit, co vše bylo zanedbáno a podceněno. To bych jako člověk, jehož celé funkční období bylo prakticky spjato s povodněmi  velkého rozsahu, opravdu našemu obyvatelstvu nepřál. Vím co neštěstí a osobních tragédií se za tím skrývá.

Miroslav Štěpán, bývalý generální ředitel Hasičského záchranného sboru České republiky