Pamatuji si, jak se naše služka Lucy z naší ambasády v Bogotě divila, když manželka vodu z umývání nádobí schraňovala do nádob, aby s ní posléze zalévala zahradu a květiny. V Kolumbii je zatím vody mraky, ale zvyk je železná košile a tak jsme se my k vodě i tam chovali skromně. A indián by dodal s láskou a s posvátností.
To je ono. S posvátností se my, z naší západní civilizace, však nechováme k žádným přírodním zdrojům a tedy ani k vodě. Máme za to, že nám zdroje mají jen sloužit, že je můžeme neomezeně a bezohledně čerpat a nevážit si jich. Zvykli jsme si, že voda z kohoutků prostě vždy teče a nevadí nám, kolik jí proteče pryč. Žijeme na horních tocích řek a měli bychom se starat, aby nám voda neunikala mezi prsty pryč. Nechápu, že to nikoho z našich představitelů nikdy vůbec ani v patě nenapadlo. Něco je napadne, až když je nejhůř, až když teče do bot. Není vidět nějaký promyšlený záměr do budoucna, jak se situace bude vyvíjet a co je třeba nejen předvídat. Je zapotřebí přijmout obrannou, uctivou, posvátnou politiku k ochraně vod. A to již od výchovy malých dětí! A neřešit to třeba tak, až bude nejhůř, na poslední chvíli, jako se stalo právě nyní, kdy se rozhodlo, že město má právo vstoupit k nám na naše zahrady a zrekvírovat nám vodu v naších vlastních studních.
Veškeré civilizace předcházející té naší dovedly s vodou lépe hospodařit než my…
Ano, podobné řešení chápu v době kritické, v době válek či podobných katastrof. V době, kdy si všichni musíme vzájemně pomáhat. Jenže současný nedostatek vody je výsledek neodpovědného chování našich politiků. Ani je nenapadlo, tehdy před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety, aby přišli se zásadní změnou k chování k vodě a k jejímu zachování v naší krajině. Takové řešení s předstihem by totiž nebylo tak vidět a na tom by si politici nezískali volební body. Je zajímá řešení až nyní v době kritické. To budou halasně bojovat o zachování něčeho, k jehož ztrátě mocně přispěli před mnoha lety, to budou slyšet a vidět, jak bijí mocně na poplach a tím se budou dostávat do podvědomí voličů, jak jsou dobří, jak se o nás starají.
Také tomu se bohužel říká demokracie. Raději bych teokracii či autokracii nebo diktaturu dávných kultur a civilizací, jejichž vládci dobře věděli, jak se mají k vodě chovat. Pohleďme třeba na jihoamerickou kulturu Nazka nebo Paracas, abych jmenoval jen několik zástupců celé řady civilizací ze suchého pobřeží dnešního Peru. Jak to, že zde, kde vládnou písečné duny a je nesmírné sucho a vedro celé roky, kvetly zahrady s tropickým ovocem?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV