Brazílie byla objevena a pro Portugalsko jako kolonie zabrána 22. dubna 1500 Pedrem Álvaresem Cabralem, ale až v roce 1548 byl založen Brazilský stát s hlavním městem Salvadorem. V roce 1763 bylo hlavní město přesunuto do Rio de Janeira, kde před tím žili indiáni Tupinamba a Carioca, a proto se jeho obyvatelé dodnes nazývají cariocas.
V roce 1808 po invazi Napoleona Bonaparteho na Iberský poloostrov bylo sídlo portugalského království s celým dvorem přesunuto do Brazílie, jako do zaoceánského asylu. Brazilský stát byl proto v roce 1815 povýšen na království a spojen s Portugalskem pod oficiálním názvem Reino Unido de Portugal, Brasil e Algarves.
Po vyhnání Napoleona z Portugalska se však Brazílie osamostatnila a v roce 1822 bylo vyhlášeno Brazilské císařství s císařem Domem Pedrem I. z rodu Bragança. Již v roce 1831 abdikoval v prospěch svého čtyřletého syna, budoucího císaře Doma Pedra II. Brazilská republika byla vyhlášena 15. listopadu 1889, ale císařská rodina si zachovala majetky, tituly i jistou podporu a oblíbenost mezi obyvateli.
1969
Rád jezdím do Brazílie za „mými“ amazonskými indiány v povodí horních toků řeky Xingú. Jenže při mé první, řekněme rekognoskační cestě do Jižní Ameriky, jsem nejdříve v lednu 1969 přijel argentinskou lodí Río Tunuyan do Rio de Janeira. Vjezd do zálivu Guanabara je jak z filmu, i drsní námořní vlci stojí u zábradlí paluby, dívají se oslněni tou krásnou hor, kopců, zálivů, ostrovů a slzí. Slzí dojetím z krásy Matky přírody. Na zemi, v přístavu, už moc krásy nebylo, ba naopak a tam jsem dojetím neslzel. Živil jsem se jako číšník v restauraci Miramar Palace Hotelu na pláži Copacabana a po Brazílii jezdil v šortkách a autostopem. Jednou mi zastavila rozverná děvčata v červeném „brouku“ VW a ukazovaly mi zdejší krásy mezi Riem a Petropolisem.
Jedna z nich se prořekla, že je prý princezna a já se tím blbým žertem rozesmál. Jenže ona tou princeznou opravdu byla, přímo z rodu Orleáns e Bragança brazilského císaře Pedra II. Chtěla, abych zůstal, ale já hlupák jsem byl na počátku své cesty a tu jsem nemohl hned na počátku vzdát. „Jsem na cestě, milá Cristino, jedu dál. Snad někdy jindy.“ Kde bych asi dnes byl, to ani netuším. Jenže žádnou modrou krev v sobě nenosím, takže by mně její tatík, neoficiální císař Dom Pedro IV., určitě nepřijal.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV