Podobně i u indiánů, kdy vítěz získával čest a slávu a mnohdy, zejména v Amazonii, jim šlo pouze o to a ne o nějaký zisk území. Každopádně války nebyly dlouhé kampaně, protože indiána vždy po delší době vše omrzí. Často se stávalo, že když jedna parta-klan-kmen přepadl jinou partu-klan-kmen a po hodinách bojovných a krvavých výkřiků proti sobě (zastrašování), jakože jim kyjem rozmlátí hlavu, až mozek bude lítat všude kolem a že jsou lekavé báby, tedy srabi, se unavili a dohodli se na souboji vůdců. Přepadení pak pozvali útočníky k sobě do osady. Náčelníci se chopili svých kyjů a začali se mlátit po hlavě za bujarého povzbuzování mužů a žen z obou stran. Vzájemně si totiž rozuměli, protože byli členové příbuzných skupin. Zabitých válečníků proto nikdy nebylo nějak moc, odnesl to většinou náčelník, který válku, čestný souboj, často nepřežil.

A pak došlo na kořist. Tou samozřejmě byly ženy, pravý důvod většiny indiánských válek. Vysoká dětská úmrtnost (až 30 procent) jako daň přírodnímu výběru, kdy slabší se nedožili (nedožívají) dospělosti, znamenalo „doplňování“ stavu neustálou porodností. A to musely pochopitelně zajišťovat ženy, které byly často v jiném stavu. Pochopitelně po deseti, patnácti porodech byly poněkud unavené a „opotřebované“ a muži potřebovali nové síly. Ovšem pozor, ty „opotřebované“, „odložené“, neztratily svoji ženskou hodnotu. Naopak! Mladíci, kteří ještě neměli šanci si někde ženy vybojovat či unést, je rádi přijali. Staly se vlastně jejich učitelkami ve všech čtyřech funkcích rodiny: ekonomické, rozmnožovací, výchovné a sexuální. Tím si tyto ženy prodlužovaly svůj aktivní život, i sexuální, bylo o ně postaráno a všichni byli spokojeni.

K získání nových sil, tedy nových mladých žen, sloužily právě války, či spíš přepady a únosy žen, které se pak u svých únosců, potažmo bývalých nepřátel, zapojily do budování početního stavu rodin. Kupodivu se staly dobrými matkami a svým bývalým únoscům, nyní manželům, dobře „sloužily“ a neměly jim za zlé, že byly uneseny. Za čas mohlo dojít k další válce, přepadu, kdy se karta mohla obrátit. A mladé ženy z původně vítězného kmene či klanu byly zas vzaty či uneseny k původně poražené skupině. Ženy s tímto jednáním kupodivu souhlasily a nejen proto, že by byly pod nějakou „vládou“ patriarchálního tlaku svých mužů. Ženy indiánů Amazonie, jako u většiny kmenových společenstvích, mají prakticky stejná práva jako muži a když se jim manželský stav nelíbí, mohou kdykoliv svobodně odejít: k rodičům, k milencům, k novým manželům. K tomuto jednání je vede jakýsi vnitřní, přirozený instinkt, že tak je to správné. Pro koho? Nepřemýšlí o tom, proč to tak je, prostě to cítí. Tedy pro koho?

No přece pro budoucí pokolení! Pro zdravou kontinuitu kmene, klanu, rodiny. Neustálé míšení a „přesuny“ žen, ať už cestou válek či pouhých únosů, bylo nutnou potřebou pro zdravé potomstvo. Zdejší skupiny-klany-kmeny byly (jsou) málo početné, a kdyby se ženy nehledali mimo, brzy by došlo k jejich degeneraci (Naše pořekadlo má stejný základ: žena v domě není pro mne). Navíc ten únosce, vítěz, pro ženu znamená v tom okamžiku totiž ten nejsprávnější výběr otce jejich společných dětí. Je nejsilnější, nejschopnější válečník, a lze tedy předpokládat, že je i dobrý lovec, rybář, stavitel chýše a tedy ten, který své vynikající geny předá jejich dětem, dobře se bude o ně starat a zajišťovat jim potravu k přežití.

Nehledě na to, že vysoká dětská úmrtnost jim přirozeně zajišťuje čistý genofond a tím i budoucnost skupiny-klanu-kmene. Je to sice krutá daň, ale je tím zajištěna neustálá a zdravá kontinuita těchto skupin-klanů kmenů, které zde i pro to, napříč tak těžkému životnímu prostředí tropů deštných lesů, existují již tisíce let. Ti přeživší silní jedinci se pak dožívají vysokého věku i přes osmdesát let a jsou nositelé moudrosti, znalostí, schopností, tedy své spirituální a materiální kultury, ke které patří i jejich války.

Mnislav Zelený - Atapana

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.