Motto: „Nemůže být dostatečně zdůrazňováno, že bez Ukrajiny Rusko přestává být říší, ale s Ukrajinou, ovlivňovanou a potom podřízenou, se Rusko automaticky stává říší“. Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost (Serhy Yekelchyk, Ukraine: Birth of a modern nation, Oxford university press, 2007, ISBN 978-0-19-530545-6, str. 196)

„Konec konců bez Ukrajiny by bylo pro Rusko obtížné, ne-li nemožné, dosáhnout statusu svého předchůdce jako druhé největší světové supervelmoci“ (A History of Ukraine, the Land and Its Peoples, Paul Robert Magocsi, University of Toronto Press Incorporated, 2010, ISBN 978-1-4426-1021-7  - první část tohoto článku je zpracována na základě informací z těchto dvou knih).  

***

Koncem 18. století si Polské království rozebraly Německo, Rusko, které získalo většinu ukrajinského území, a Rakousko, které získalo Halič. V roce 1774 vyhnalo carské Rusko z Krymu vojáky Osmanské říše a od té doby byl součástí Ruska. Když ukrajinští vzdělanci, na území ovládaném Rakouskem, rozhodovali v první polovině 19. století, jaký jazyk se má stát vyučovacím jazykem na základních školách, uvažovali o polštině i ruštině, ale nakonec zvolili zespisovnění jazyka, kterým mluvili ukrajinští rolníci.  V roce 1848 prošla západní Ukrajinou armáda ruského cara na pomoc rakouskému císaři proti maďarskému povstání a její vojáci se seznámili s místními obyvateli. Haličští Ukrajinci tehdy začali věřit, že jsou součástí ruského národa a mezi haličskou inteligencí získala rozhodující slovo skupina, která byla označována jako Rusofilové. 

Koncem 19. století začala Rakouská vláda, z obavy před růstem ruské říše, podporovat Ukrajinofily. Nejvýznamnějsí Rusofilové byli v roce 1893 odsouzeni za vlastizradu a uvězněni. Za oficiální vyučovací jazyk na ukrajinských školách v Haliči byla uznána rolnická ukrajinština. V roce 1914 bylo v Haliči 2500 základních škol a 16 středních škol, ve kterých byla vyučovacím jazykem ukrajinština.

Po ruské revoluci v roce 1905 zavedl ruský car omezenou konstituční monarchii se svobodou slova a svobodou shromažďování. Nový politický systém umožnil ukrajinským politickým stranám na chvíli vystoupit z ilegality. Po volbách v roce 1907 vznikl dokonce v ruské státní dumě ukrajinský poslanecký klub, který žádal ukrajinskou autonomii a vyučování na ukrajinských školách v ukrajinštině. 

Když car, v roce 1908, znovu upevnil svou moc, byly znovu zakázány publikace v ukrajinštině a ve státní dumě dostala rozhodující moc šlechta. Ukrajinští autoři zveřejňovali své práce v rakouské části Ukrajiny, kde bylo podporováno národní uvědomění Ukrajinců. 

V 1. světové válce bojovalo 3,5 miliónů Ukrajinců, z ruské východní Ukrajiny na straně Ruska a 250.000 Ukrajinců z rakousko-uherské západní Ukrajiny, na straně Rakousko-Uherska. Rusko v první fázi války západní Ukrajinu obsadilo a zrušilo tam ukrajinské školy.  Opíralo se při tom o Rusofily.  Ti při následujícím ruském ústupu v roce 1915 buď odešli s Ruskou armádou a nebo byli uvězněni Rakouskem do koncentračního tábora, kde mnoho z nich zemřelo.

Po vítězství bolševické revoluce v Rusku se bolševikům podařilo získat Ukrajinu na svou stranu až když slíbili, že Ukrajina vstoupí do federace s bolševickým Ruskem jako formálně nezávislý stát, jehož úředním jazykem bude ukrajinština a začali rozdělovat půdu, zabavenou šlechticům, ukrajinským rolníkům.V únoru 1920 tak vznikla Ukrajinská sovětská republika. V roce 1923 vítězné mocnosti z první světové války  uznaly západní Ukrajinu za součást Polska. 

Ve Volyni, ležící na polských hranicích, prakticky neprobíhaly procesy národního obrození a při sčítání lidu v roce 1931 se 700.000 místních obyvatel nemohlo rozhodnout, jaký je jejich jazyk a národnost. Uvedli, že jsou místní. 

Besarábie (v jejíž jižní části žili Ukrajinci) a Bukovina se po první světové válce staly součástí Rumunska. Rumunská vládnoucí strana definovala Ukrajince jako národ, který zapomněl svůj původní jazyk. Od roku 1918 do roku 1928 platil v Bukovině výjimečný stav, který byl využit k rozpuštění ukrajinských kulturních organizací, zastavení vydávání ukrajinských novin a zrušení výuky v ukrajinštině. I kázání v kostelech musela být vedena v rumunštině.

Sovětský svaz ze začátku podporoval vývoj ukrajinské národní nezávislosti a v roce 1929 se už na 97% ukrajinských škol vyučovalo v ukrajinštině. V roce 1938 byla na všech sovětských školách zavedena povinná ruština. Od roku 1933 do roku 1939 klesl počet novin, vydávaných v ukrajinštině z 97% na 67%. O nezávislost Ukrajiny, už jenom ilegálně, bojovali Ukrajinci, kteří žili na západě, na území, které se stalo součástí Polska. 

Když si v roce 1939 Německo a Sovětský svaz rozdělily území Polska a Sovětskému Svazu, připadla část Ukrajiny, ovládaná předtím Polskem, bylo poprvé v dějinách celé ukrajinské území, alespoň formálně, ovládáno ukrajinským státem. 

Po německé okupaci v  roce 1942 založila Organizace ukrajinských vlastenců na západě Ukrajiny, ve Volyni, Ukrajinskou povstaleckou armádu. Velkou část jejích vojáků tvořili bývalí policisté. Jejím cílem bylo vybojovat vznik nezávislého ukrajinského státu na všech územích, obývaných Ukrajinci. Na další konferenci Organizace ukrajinských vlastenců, v dubnu 1942, byl stále pokládán za největšího nepřítele Sovětský svaz, a proto se plánovaly hlavně akce proti sovětským partyzánům na ukrajinském území. Ukrajinci na východní části Ukrajiny proto vnímali Ukrajinskou povstaleckou armádu jako německé kolaboranty. 

Většina Ukrajinců, zejména těch východních (asi 6 miliónů, z nichž 3 milióny padly) bojovala v druhé světové válce na sovětské straně ZDE. Jinak ale pokračovalo porušťování ukrajinského obyvatelstva a v roce 1956 se na 25% ukrajinských základních škol vyučovalo v ruštině. Ukrajinské dějiny byly vykládány tak, že čehokoli Ukrajina dosáhla, dosáhla jen díky svému vztahu k Rusku. Díky odlišným dějinám setrvával východ a západ Ukrajiny v rozporných vztazích. Stalin proto po válce  organizoval „dobrovolné“ stěhování západních Ukrajinců na východ Ukrajiny v naději, že se tam budou asimilovat. 

Po Stalinově smrti bylo  rehabilitováno přes 300.000 vězněných Ukrajinců a v ukrajinském politickém životě přestali být upřednostňováni Rusové. Ruština se přesto musela vyučovat už od mateřské školy a aktivnější nacionalisté byli zavíráni za „buržoazní nacionalismus“. Výsledkem bylo, že na Ukrajině byla ukrajinština předmětem pohrdání. V roce 1989 se v ukrajinštině vyučovalo jen ve 47,5% ukrajinských škol a ke vstupu na vysoké školy byla vyžadována zkouška z ruštiny. 

Když 19. srpna 1991 vypukl puč proti Gorbačovovi došlo na Ukrajině k masovým demonstracím na podporu Gorbačova. Během pokusu o  puč  předložil Leonid Kravčuk, který byl od roku 1990 prvním tajemníkem ukrajinské komunistické strany, ukrajinskému parlamentu rezoluci, jejímž schválením vyhlásil ukrajinský parlament Nezávislou demokratickou ukrajinskou republiku. 

Na Ukrajině, zejména na jejím východě a jihu, zůstala velká ruská menšina. V roce 2001 byla pro 38% Ukrajinců mateřským jazykem ruština - 8,3 miliónů Ukrajinců označilo, při sčítání lidu, svou národnost jako ruskou a dalších 6,2 miliónů označilo ruštinu jako svůj mateřský jazyk. Po další desetiletí zůstávala ruština vyučovacím jazykem na 53% škol v Oděse, 55% v Záporoží, 83% v Luhansku, 86% v Doněcku a 99,2% na Krymu. Tam se v 90. letech tamní Rusové dvakrát pokusili uspořádat  referendum o yhlášení nezávislosti na Ukrajině a jednou v roce 1991 ji krymský parlament dokonce vyhlásil. Ukrajina jim pokaždé pohrozila vojenskou akcí ZDE a  ZDE.   

V roce 2000 vycházelo na Ukrajině ještě 65% tištěných novin,  88% časopisů a 90% knih v ruštině. Ruština měla převahu i v rozhlase a na Internetu. Jen ukrajinská státní televize vysílala v Ukrajinštině, ale přinejmenším stejně sledované byly i ruské televizní kanály. Nejvlivnější cirkví na Ukrajině zůstala Ukrajinská ortodoxní církev napojená na moskevský patriarchát, jejíž kázání se odehrávala ponejvíce v ruštině a v ruštině vycházely i její tištěné materiály. Ruština tak na Ukrajině zůstávala hlavním dorozumívacím jazykem.  

V kabelogramech amerického ministerstva zahraničí, zveřejněných Wikileaks se psalo, že když, před vrcholnou schůzkou NATO v rumunské Bukurešti v roce 2008, Ukrajina vyjádřila zájem o zpracování plánu individuálního přístupu Ukrajiny k NATO, navštívil amerického velvyslance v Moskvě ruský ministr zahraničních věcí Lavrov a řekl mu, že by Rusko vnímalo další přiblížení NATO k ruskému území jako vojenskou hrozbu a že by takový krok mohl vést k rozdělení Ukrajiny na východní a západní část a případně i občanské válce, v níž by Rusko muselo uvažovat o intervenci. Lavrov také připomněl, že v roce 1997 Ukrajina podepsala s Ruskem Dohodu o přátelství, spolupráci a partnerství, ve které se obě strany zavázaly, že se „zdrží podpory nebo účasti v akcích, které by mohly ohrozit bezpečnost druhé strany“.  ZDE. O týden později, řekl ruský náměstek ministra zahraničí americkému velvyslanci, že pokud NATO nabídne Ukrajině a Gruzii členství, podnikne Rusko protiopatření, která podrobí zkoušce strategický vztah mezi USA a Ruskem ZDE. Ve stejný den měl prezident Putin proslov, ve kterém ohlásil, že Rusko začne znovu více investovat do zbrojení. 

Ze summitu  NATO a Ruska v Bukurešti v dubnu 2008 psal americký vyjednavač do Washingtonu, že Putin „implicitně zpochybňoval územní celistvost Ukrajiny, když mluvil o tom, že Ukrajina byla umělý výtvor, sešitý po druhé světové válce z území Polska, České republiky, Rumunska a zvláště Ruska“. O Krymu mu Putin řekl, že „byl jednoduše darován Ukrajině rozhodnutím politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Při převodu území nedošlo k žádným státním procedurám a proto se na ten problém díváme velmi klidně a zodpovědně“. „Putin tvrdil, že 90% obyvatel Krymu jsou Rusové a 17 ze 45 milionů ukrajinských obyvatel jsou Rusové a že Ukrajina získala obrovské části svého území na východě a jihu na úkor Ruska“. Svou úvahu uzavřel: „Když přičteme otázku NATO a jiné problémy, mohla by být ohrožena samotná existence tohoto státu“. ZDE .   

Podle průzkumu veřejného mínění, zveřejněného Kyjevským mezinárodním sociologickým institutem 26. listopadu 2013, tedy těsně před vypuknutím demonstrací na Majdanu, bylo 39% Ukrajinců pro vstup do Evropské unie a 37% Ukrajinců pro vstup do ruské Celní unie. Na západní Ukrajině bylo pro vstup do Evropské unie 69% respondentů a 11% pro vstup do Celní unie, v centrální Ukrajině 43% pro EU a 27% pro Celní unii, na jižní Ukrajině 51% pro vstup do Celní unie a 29% pro vstup do EU a na východní Ukrajině 61% pro vstup do Celní unie a 15% pro vstup do EU ZDE .

Demonstrací v Kyjevě za vstup Ukrajiny do EU a NATO se potom účastnili, kromě obyvatel Kyjeva, hlavně obyvatelé západní Ukrajiny. Po porážce Janukovyčova režimu se na východě Ukrajiny začala rozvíjet vzpoura proti západoukrajinskému směřování směrem k Západu. Česká republika, s výjimkou prezidenta Zemana, se jako člen EU a NATO postavila za západoukrajinské vojenské  dobývání historicky ruského území, jehož obyvatelé se hlásí k Rusku (dokonce i dnes na územích východní Ukrajiny, ovládaných Ukrajinou, vyhrávají ve volbách proruští kandidáti ZDE. Opposition Bloc's candidate Liakh leads in Sloviansk mayoral election (interfax.com.ua) Incumbent mayor Vadym Liakh re-elected in Sloviansk | KyivPost - Ukraine's Global Voice ). Z hlediska boje o světovou moc západní Ukrajina v současné době dobývá území povstalecké východní Ukrajiny  pro EU a NATO. Rusko se naopak dostalo do podobné situace, jako USA v roce 1962, když Sovětský svaz začal na Kubě budovat raketové odpalovací základny a vystavil tak USA riziku náhlého ničivého napadení. Na území Ukrajiny by americké rakety mohly být umístěny nějakých 300 km od Moskvy. 

USA jsou odhodlány zbavit se Ruska jako mocenského konkurenta ve světě, který jim v posledních desítkách let bránil v ovládnutí Syrie a Iránu a tím i celého Středního východu, když už předtím v rozporu s mezinárodním právem, obsadily USA Irák. Oddělení celého území Ukrajiny od Ruska a její přičlenění do NATO je klíčovým krokem, který by jim v tom mohl pomoci, protože Rusko by se potom možná už nedvážilo postavit vojensky USA při jejich dobývání světa,. 

Zatím máme jediné štěstí, že USA a EU ctí logiku dějin a nechtějí vyslat na Ukrajinu své vojáky. Kdyby totiž došlo ke střetu ruských a amerických nebo evropských vojáků, těžko by to mohlo vyústit jinak než v jaderné válce, kterou by stěží někdo přežil.

Podle průzkumu veřejného mínění, zveřejněného Kyjevským mezinárodním sociologickým institutem 26. listopadu 2013, tedy těsně před vypuknutím demonstrací na Majdanu, bylo 39% Ukrajinců pro vstup do Evropské unie a 37% Ukrajinců pro vstup do ruské Celní unie. Na západní Ukrajině bylo pro vstup do Evropské unie 69% respondentů a 11% pro vstup do Celní unie, v centrální Ukrajině 43% pro EU a 27% pro Celní unii, na jižní Ukrajině 51% pro vstup do Celní unie a 29% pro vstup do EU a na východní Ukrajině 61% pro vstup do Celní unie a 15% pro vstup do EU ZDE.

Demonstrací v Kyjevě za vstup Ukrajiny do EU a NATO se potom účastnili, kromě obyvatel Kyjeva, hlavně obyvatelé západní Ukrajiny. Po porážce Janukovyčova režimu se na východě Ukrajiny začala rozvíjet vzpoura proti západoukrajinskému směřování směrem k Západu. Česká republika, s výjimkou prezidenta Zemana, se jako člen EU a NATO postavila za západoukrajinské vojenské  dobývání historicky ruského území, jehož obyvatelé se hlásí k Rusku (dokonce i dnes na územích východní Ukrajiny, ovládaných Ukrajinou, vyhrávají ve volbách proruští kandidáti ZDE. Opposition Bloc's candidate Liakh leads in Sloviansk mayoral election (interfax.com.ua) Incumbent mayor Vadym Liakh re-elected in Sloviansk | KyivPost - Ukraine's Global Voice ). Z hlediska boje o světovou moc západní Ukrajina v současné době dobývá území povstalecké východní Ukrajiny  pro EU a NATO. Rusko se naopak dostalo do podobné situace, jako USA v roce 1962, když Sovětský svaz začal na Kubě budovat raketové odpalovací základny a vystavil tak USA riziku náhlého ničivého napadení. Na území Ukrajiny by americké rakety mohly být umístěny nějakých 300 km od Moskvy.

USA jsou odhodlány zbavit se Ruska jako mocenského konkurenta ve světě, který jim v posledních desítkách let bránil v ovládnutí Syrie a Iránu a tím i celého Středního východu, když už předtím v rozporu s mezinárodním právem, obsadily USA Irák.

Oddělení celého území Ukrajiny od Ruska a její přičlenění do NATO je klíčovým krokem, který by jim v tom mohl pomoci, protože Rusko by se potom možná už nedvážilo postavit vojensky USA při jejich dobývání světa,.

Zatím máme jediné štěstí, že USA a EU ctí logiku dějin a nechtějí vyslat na Ukrajinu své vojáky. Kdyby totiž došlo ke střetu ruských a amerických nebo evropských vojáků, těžko by to mohlo vyústit jinak než v jaderné válce, kterou by stěží někdo přežil.