1.  V tom se mu málokdo vyrovná. Vezměte například Miroslava Topolánka – jak rychle se tento valašský ogar prodral na samý vrcholek stranické i vládní moci, oceňme, jak šikovně dovedl svého předchůdce, profesora, vzdělaného ekonoma, řečníka, ironického debatéra, vyšachovat a nahradit. Nepotřeboval znát nejnovější ekonomické teorie laureátů Nobelovy ceny, nepotřeboval být členem prestižních amerických mozkových center – stačila mu na odiv stavěná mužnost, houževnatost, drzost, podpora dobrých kámošů, schopnost slyšet, co se kde šustí, a výsledek se nemohl nedostavit. Jenže ten pád! Jak byl rychlý a strmý! Jak jen se mohlo stát, že špičkový politik během několika týdnů zmizí ze scény a přitom se za ním ani nezapráší. Ani kariéra jeho nástupce, zbožného muže, manžela spořádané moravské rodiny, dobrého řečníka a nepodplatitelného občanského demokrata není právě záviděníhodná. Co po něm zůstalo? Pád vlády, rozvrat rodiny, bankrot politické strany, nakonec kramářská balada o tom, jak ženský vamp zničil nezkušeného muže neboli – „lásku a vitriol (politiku) spolu nemíchejte ­- jedna žere život a druhá vnitřnosti (kariéru)“. Přesto nikdo nemůže Nečasovi nepřipsat jednu nehynoucí zásluhu – prosazení církevních restitucí, tím lidovcům přímo vypálil rybník. Velkolepý převod společenského majetku do rukou katolické církve vejde do dějn církve i práva, které zase jednou umožnilo zvítězit paragrafům nad morálkou a spravedlností. Že k tomu došlo s použitím podivných právních a administrativních metod, zásluhu zkrachovalého politika nezmenšuje, spíš naopak.

Kariéra Daniela Hermana je zcela jiného typu. Jeho osobité způsoby postupu na společenském žebříčku jsem již před časem popsal v článku Tah koněm. Základem jeho úspěchů je úskok stranou, boj se zavřeným hledím, schopnost krýt se nějakou organizací nepodléhající vlnění v domácím rybníku. Opřel se o katolickou církev, přestože jako žid musel zapřít víru svých otců. V příhodné chvíli se orientoval na sudetské Němce podporované církví, které si politická reprezentace Spolkové republiky v období studené války hýčkala jako důkaz, že samy vítězné mocnosti nejsou bez hříchu, protože Wilsonovo právo národů na sebeurčení hodily přes palubu. (Podobá se to situaci, když zloděj volá – chyťte zloděje!) Josef Strauß, vrcholný bavorský katolický politik, spojoval národní zájmy Němců s nesplněnými nároky sudeťáků. Podle jeho názoru odčinění jejich křivd tvoří nedílnou součást řešení celoněmecké otázky. Sjednocení Německa a Česko-německá deklarace z roku 1997 vzala těmto nárokům poněkud vítr z plachet, ale „zdravé jádro“ sudetoněmeckého hnutí, reprezentované bývalými nacisty a jejich následovníky ve spolku Witikobund, se nikdy nevzdalo svých původních cílů. Nevím, jaké je dnes rozložení sil v Sudetoněmeckém svazu, nevím kolik je tam zarytých stoupenců revanšistického hnutí a kolik  členů, především mladších, kteří nepovažují poválečný odsun Němců za Völkermord, genocidu, a mají zájem být s Čechy, navzdory palčivým otázkám minulosti, zadobře. Když Daniel Herman letos v květnu vystoupil na 16. sjezdu Sudetoněmeckého svazu, přítomní přijali jeho projev s nadšením. Pro sudetské Němce, kteří se s odsunem nikdy nevyrovnali, byla Hermanova slova přímo darem s nebe, cítili zadostiučinění, když sám český ministr kultury přijel do Norimberku, aby se omluvit za zločiny, kterých se „část Čechů“ dopustila na nevinných krajanech. (V proslovu je oslovil jako Landsleute, krajany.) Obsah Hermanova prohlášení byl dvojznačný, jak o tom svědčí komentář Frankfurter allgemeine Zeitung, který smysl Hermanova vystoupení shrnul slovy: „Ministr vyjádřil svou hlubokou lítost nad tím, co se stalo před 70 lety při vyhnání Němců a co narušilo tisícileté soužití Němců a Čechů.“ Z tohoto sdělení lze vyvodil, že to nebyl záměr německých nacistů vyhladit český národ (Hitler již v Mein Kampfu prohlásil, že středoevropský prostor musí být zbaven slovanského osídlení), nýbrž poválečné jednání Čechů, které „narušilo tisícileté soužití“ obou národů. Hermanovi se podařil husarský kousek – bavorský ministerský předseda Horst Seehofer ocenil jeho návštěvu jako „hvězdnou hodinu“ bavorsko-českých vztahů. Sudetští Němci a jejich ochránci v bavorské vládě zřejmě přijali Hermanovu omluvu jako oficiální prohlášení vlády České republiky. Herman tvrdil, že o své návštěvě Norimberku hovořil s prezidentem Zemanem. Žádné pověření ani od prezidenta ani o vládě však nedostal. Prošlo mu to, a s jídlem rostla chuť.

2.  V nejnovější šachové rozehrávce Herman zase použije motiv nepotvrzeného rozhovoru s prezidentem. Základem jeho intriky je tvrzení, že mu Zeman při setkání v Bratislavě pohrozil, že v případě, přijme-li dalajlámu, jeho příbuzný pan Brady nedostane 28. října madajli. U tohoto rozhovoru byli prý přítomni dva členové vlády, třetího svědka, pana Ovčáčka, Herman zamlčel, ale současně dodal, že ministři jeho slova nepotvrdí, protože nebudou ochotni dostat se kvůli němu do konfliktu s hlavou státu. On prý je k přiznání nebude nutit. (Ale jak by mohl?) Opravdu velkorysý úskok šachového skokana: nařkne svědky rozhovoru ze lži, a předem vysvětlí, proč budou lhát. Na shromáždění na Staroměstském náměstí se pateticky vyznal z lásky k pravdě, ale každý člověk, nepostižený dreyfusovsky zaslepenou nenávistí k Zemanovi, sám snadno odpoví na otázku, kdo lhal – zda ministři Mládek  a Ťok, nebo Herman. Opět zloděj volá – chyťte zloděje!