Při vyprávění o osudech levice se držím Aristotelova dělení dramatu – rozlišuji expozici, peripetii, krizi, epilog. Filozof Jean Francois Lyotard, který se vypracoval z militantního levičáka až k hlasateli postmoderního relativismu, prohlásil, že dnešní dobou končí velké příběhy.

Francis Fukuyma toto tvrzení korunoval prohlášením o konci dějin; Marxovu tezi o komunismu jako kýžené konečné fázi dějin nahradil glorifikací demokratického kapitalismu – ať se bude dít cokoli, lidstvo už dosáhlo nejvyššího vrcholu. Budiž řečeno, že Fukuyama za pár let toto proroctví odvolal a přiznal, že dějiny přece jen mají stále něco nového za lubem. Možná, že právě příběh o vzestupu, pádu a vzkříšení levice patří k takovým skrytým záměrům dějin. Uskuteční-li se, bezpochyby to nebude malý příběh.

Kořeny krize

Krize levicových stan a hnutí začala rozpadem Sovětského svazu. Drtivá porážka historického experimentu nebyla způsobena pouze dlouholetým tlakem západních mocností, ale především neschopností sovětských vůdců respektovat původní myšlenky revoluce. Přehnaná péče o udržení moci, rozpory uvnitř vládnoucí strany, násilné zavádění hospodářských změn vydávaných za socialistické dogma, necitlivé řešení národnostní otázky i další negativní praktiky vedly k tomu, že sovětský stát ztratil charakter lidového státu, nebyl s to zajistit lepší životní podmínky širokým vrstvám obyvatel, stal se nehybným molochem vedeným byrokratickou menšinou. Mnozí lidé v levicových stranách v Evropě již dlouho před rozpadem Sovětského svazu si uvědomovali, že hospodářský a politický model Stalinova, Chruščevova nebo Brežněvova typu nemůže odpovídat podmínkám vyspělých zemí.

V Itálii, Francii, zčásti u nás i jinde, odpůrci kapitalistického řádu v diskusích i v politické praxi pracovali na jiných projektech sociálně a kulturně odlišné, spravedlivější společnosti. Přesto zánik mocenského centra světové levice těžce dolehl i na tato hnutí. Jak je možné, že v Itálii, kde se po válce komunistická strana stala výraznou politickou silou, která také stála v čele kulturního rozvoje, na přelomu století na dlouhou dobu politickou scénu ovládl mediální magnát, ztělesňující nejhorší vlastnosti podnikatelských elit a mafiánského podsvětí? Stejná otázka se nabízí, pozorujeme-li vývoj francouzské levice, která ve 20. století hrála v zemi klíčovou roli. Paradoxní je osud Waldecka Rochera, generálního tajemníka francouzské komunistické strany, který se na protest proti obsazení Československa „bratrskými“ tanky vzdal politické činnosti, propadl depresi a před smrtí hledal útočiště v náboženské mystice.

Úměrně s časovým odstupem, který nás dělí od zániku sovětské říše, zdá se, že naděje vzkřísit zasuté i zkomolené myšlenky Karla Marxe, dostává šanci. Svědčí o tom nečekaný volební výsledek amerického prezidentského kandidáta Bernarda Sanderse. Uvážíme-li, že  vystupoval s programem socialistických reforem a že peníze na kampaň získával od svých voličů, převážně studentů a nemajetných lidí (Clintonová dostala bohaté volební „věno“ přímo z Wall Streetu), je jeho pokus o to cennější; vždyť ve vládnoucích politických kruzích v USA již samo slovo socialismus je nadávkou. Také vystoupení Jeremy Corbyna v Británii vzbuzuje pozornost. Podařilo se mu něco málo pravděpodobného – v laboristické straně, kterou zdecimoval Tony Blair, exponent podnikatelských kruhů a válečník, se dostal – dík především mladým voličům – do čela a v parlamentních volbách dokonce ohrozil pohodlnou většinu premiérky paní Mayové. Jeho program navazuje na 60. léta, kdy ještě myšlenky neokonzervatismu nedostaly možnost rozvinout se v plné parádě.

Levice tehdy měla za to, že za ní stojí Sovětský svaz – ať už jeho politickou ideologii a praxi posuzovala kriticky, tolerantně nebo bez zásadních výhrad. Tehdejší odpůrci kapitalismu, jako Sartre a mnozí intelektuálové ve Francii i jinde, přivírali oči před gulagy, protože byli přesvědčeni, že není na světě jiná síla, která by mohla čelit válečným a dobyvačným záměrům Ameriky. Solženicyn, který výrazně přispěl k odhalení opresivních praktik sovětského systému, zklamal západní odpůrce kapitalismu tím, že se stal obhájcem carského režimu, o němž již Jan Neruda psal, že „se v něm škvíří otroctví ve všech formách svých“. Autor, stylizujcí se do podoby proroka, ztrácel na Západě sympatie také proto, že se o demokracii a liberalismu vyjadřoval s neskrývaným opovržením.

Řecká tragédie

O tom, že levicové tendence nebyly zcela převálcovány centrem světového kapitalismu, Spojenými státy, ani vládnoucí elitou Evropské unie, svědčí vzestup Syrizy, strany řecké radikální levice, která získala pro svůj program v parlamentních volbách 2015 většinu. Způsob, jakým banky a bruselská vláda plány tohoto hnutí potlačila, se nedá jinak nazvat než nekrvavým násilím, krachem demokracie.

Když Yanis Varoufakis, ministr financí, ekonom vyškolený na západních univerzitách, v Bruselu namítal, že řecká vláda musí respektovat výsledek voleb a že jejím cílem není odpor proti platným mechanismům mezinárodního trhu, ale obrana evropské demokracie, německý ministr financí Wolfgang Schäuble paríroval – volby v různých zemích nemohou být pro evropskou komisi závazné, protože by pak evropští lídři nemohli plnit svůj program. Jinými slovy: centrální moc nemůže brát úvahu volby, které narušují její kontinuitu. Ještě přesněji: demokratické volby mohou zajít jen tak daleko, pokud neohrozí kapitalistický systém. V řeckém příběhu Schäublové, Merkelové a spol. přece jen viděli nebezpečí – porušení zájmů kapitálu, převážně německého.

Alexis Tsipras, charismatický mluvčí Syrizy, byl přinucen obléct kajícnický háv a vydat se po kolenou do bruselské Canossy. Místo, aby pozastavil proces privatizace energetických podniků, dal souhlas k mamutímu a dlouhodobému vyvlastňování státních majetků, nejen průmyslových, ale i přírodních a historických. Marně Yanis Varoufakis varoval před kapitulací – když Tsiprasovi z Bruselu, či spíš z Berlína a Paříže, vzkázali, že během několika dní řecké bajky nedostanou ani cent, a celé řecké hospodářství se zřítí jako domek z karet, premiér to vzdal. Jeho článek, v kterém se nedávno hlásil k evropským hodnotám a děkoval bruselským institucím za shovívavost a trpělivost (mluví dokonce o své odpovědnosti nejen vůči řeckým, ale i německým [!] dětěm), je odstrašujícím příkladem krachu levicové politiky. („Donnons un nouvel élan `a la croissance européenne“, Dejme nový elán evropskému růstu, Le Monde 15. června.)

Jak obhájí bývalý levicový politik skutečnost, že ze země masově odcházejí mladí lidé za prací do ciziny, že ve městech krachují tisíce firem, obchodů, dílen, že lidé ztrácejí důvěru v budoucnost?  Neotevírá se tu prostor pro nebezpečnou politiku pravicových extrémistů? Marasmus s řeckými dluhy pokračuje jako hororový seriál:  země se zavazuje k dalším a dalším půjčkám, aby mohla platit splátky [!] neustále narůstajícího dluhu. Dřív se k takovému podrobení země používala armáda. Dnes takové drastické a nákladné opatření není nutné, stačí zastavit kohoutek penězovodu; právě tak je zbytečné vymýšlet si složité národnostní, teritoriální nebo jiné politické motivy, stačí předložit nezaplacený účet. Základním pilířem dnešní společnosti je přece soukromé vlastnictví. To je její     sacrosanctum, věc nejsvětější. Jen si kladu otázku, jakým způsobem Spojené státy budou platit svůj obrovský a neustále bobtnající dluh? Peníze budou jistě zapotřebí, ale je známo, že věřitele jsou s to uspokojit i válečné úvěry; pro stát je výhoda, že dluh platí daňoví poplatníci.

Je řecký příběh malý? A bude řešení dluhu Spojených států procházka růžovým sadem? Kdo by mohl uzavřít penězovod státu, který chce být opět (again) prvním na světě? 

Dělnická třída

Dnešní levice nemůže být a není mluvčím dělnické třídy, o jaké mluvil Karel Marx, protože ta se za léta změnila, je jiná. S představou proletářské revoluce a diktatury proletariátu jako nezbytné přípravné etapy beztřídní společnosti není třeba polemizovat – dějinný vývoj takovou koncepci revolučních změn překonal. Sám Marx na konci života zpochybnil ideu diktatury proletariátu, když připustil, že dělnictvo se může prosadit ve volbách a získat v parlamentu většinu. Nač stavět barikády a dobývat se do paláců a kasáren. Dělnická třída ve vyspělých státech jednadvacátého století není již tou zbídačelou masou, jejíž postavení ve společnosti podrobil Marx ekonomické a sociologické analýze. Pravicoví politikové a ekonomové nemohou připustit, že k zlepšení situace dělnické třídy na Západě výrazně přispěla existence země, která se pokusila o změnu systému. Přitom v první řadě nerozhodoval sám výsledek tohoto pokusu. Proč lidé tak vzdělaní a kritičtí, jako G. B. Shaw, André Gide, Walter Benjamin, přivítali sovětský experiment s takovou důvěrou?

Propadli ztrátě soudnosti, stali se obětí fantasmagorie? Někteří z nich, jako Bertrand Russel nebo H. G. Wells, přáli Leninovi, aby se jeho naděje a plány vyplnily, ale sami o tom pochybovali. Franz Kafka poslal Mileně Jesenské novinový výstřižek  Russelova článku otištěného v Prager Tagblatt (28. 8. 1920) s poznámkou, v které vyjadřuje své sympatie s tím, co se děje v Rusku; Russelovy výhrady dokonce sám nesdílí, nebo nechce sdílet („přizpůsobil jsem [článek] nejprve svému orchestru“). Zola v románu Zabiják líčí ráno na pařížských bulvárech – valí se po nich dav dělníků v modrých halenách spěchající do továren a dílen. Dnes vám již ranní ani večerní Paříž žádný takový obraz nenabídne, ulice jsou přecpané auty. Ale je dobré číst si v románech a povídkách klasiků realistického románu 19. století, abychom si připomněli, kolik krve a potu stála stavba továren, dolů, měst, paláců, kostelů, kasáren, věznic, silnic, železnic, kolik lidí zaplatilo svými životy nadměrné bohatství a luxus buržoazní třídy. (Rothshildům v 19. století patřila celá jedna třetina bohatství Spojených států.) Pro oživení historické paměti se rád vracím k Nerudovým obrázkům ze života pražské chudiny nebo k črtám o „trhanech“, potulných dělnících zaměstnaných na stavbách železnic. Dovedou dnes mladí lidé postihnout hrůzu sociálního obsahu Bezručových nebo Wolkerových balad? Publikum se již před převratem mohlo potrhat smíchy, když se populární komik legračně zakuckával při čtení Bezručových veršů o „dýmu vítkovských pecí“. Totální ztráta historické paměti. Kdybych měl probírat polistopadové lustrování českých básníků,
kteří v čase třídního teroru a válek brojili k odporu, musel bych napsat zvláštní knihu.

Jako student filozofické fakulty Karlovy univerzity jsem v zimním semestru 1947–48 vyslechl přednášku soukromého docenta Ullricha, která mě zaujala již svým titulem: „Vzrůst velkoměsta. Kapitoly z lidské ekologie.“ Přednášející místo vágních ideologických úvah shromáždil bohatý statistický materiál, který ukázal, že procento dělníků v pracující populaci vyspělých zemí klesá. Budoucnost, jak víme, sociologovu prognózu na sto procent vyplnila.

Kapitál, práce, technologie

Závěr z tohoto zjištění je zřejmý –  levicové strany si musí ověřit, jaká třída, jaký stav nebo vrstva tvoří její základnu, čí zájmy má hájit. (Tvrdí-li politický lídr, že jeho straně leží na srdci blaho všech, pak se buď škaredě mýlí, nebo ještě hůře lže.) Často se setkáváme s tvrzením, že společenská základna levicové politiky zmizela. Pak kardinl Duka ve svém posledním rozhovoru s Václavem Havlem prohlásil, že „dělnická třída zmizela“. Stal se zajatcem vlastního přání; podle Freuda, ale ne podle evangelia, je třeba zdroj stresu vytěsnit.  Postupné drobení třídní struktury kapitalistické společnosti  neznamená, že by se tím zmenšilo nebo dokonce odstranilo napětí mezi kapitálem a prací. Vnější podmínky základního rozporu kapitalismu se mění, ale jeho podstata zůstává zachována. Tvrdí-li obhájci globalizace, že dnešní velkopodnikatelé podporují technologický pokrok, platí to jen do té míry, pokud vynálezy neohrozí jejich základní zájem – zisk. Proč se už dávno na silnicích a v ulicích měst neobjevila auta poháněná něčím jiným než benzínem? Proč se v řadě oborů stále používají škodlivé chemické látky, když vědecký výzkum nalézá nové prostředky neohrožující člověka a přírodu? Je to náhoda, že podniky a firmy, které stojí v čele technologického pokroku, jako Facebook, Amazon, Apple, Google, usilují o monopolní ovládnutí  světového trhu, a princip konkurence – zlatý princip tržního hospodářství –  nepodporují? Jejich prudký růst uvádí i otřelé finančníky ve Wall Streetu do střehu – kdy kdo slyšel, aby firma během tří let zvýšila svůj zisk o 206 %, jak se  podařilo Amazonu? Tomuto znepokojivému efektu dali bankovní matadoři přezdívku – FAANG, možná se ujme jako logo nadměrného nabubření peněz a zisku. Na druhé straně se ukazuje, že v zemích, kde nepanuje ničím nerušený tržní systém založený na konkurenci a partikulárních zájmech, má nová náročná technologie lepší podmínky k rozvoji. (Ostatně – o jaký převratný vynález se opírá finanční úspěch Amazonu nebo Facebooku?) Novináři i někteří specialisté věnují mnoho pozornosti porušování lidských práv v Číně, ale nevšímají si toho, že nový čínský typ atomové elektrárny si objednala Británie a že vynález bezztrátového dálkového přenosu elektřiny nebo některé inovace v železniční dopravě prováděné v Číně jsou neuskutečnitelné v systému založenému na složité síti soukromých majetků a zájmů. Nejde jen o to, který hospodářský a společenský systém umožní technologický pokrok, ale také, jak jej použije, jaký je jeho finální účel a smysl. Co udělají bilionáři ze Sillicon Valley se svými nadměrnými zisky? Jakou míru společenské odpovědnosti jsou s to převzít?      

Kritické uvažování o dnešním stavu kapitalistického řádu není výplodem marxistické utopie, setkáme se s ním i v encyklice papeže Františka Evangelii gaudium (2013): „Adorace starozákonního zlatého telete našla novou a nelítostnou verzi ve fetišismu peněz s v diktatuře ekonomie, která nemá tvář ani opravdový lidský účel.(...) Tak jako přikázání 'nezabiješ' klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci ne 'ekonomii vyřazování a nerovnosti'.Tato ekonomie zabíjí.“
Není to výzva k tomu, aby se lidstvo začalo zabývat velkým příběhem – hledáním východiska ze situace, která nemůže dopadnout dobře?

Autor je literární teoretik a historik 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami