Kdyby to, co se odehrává dnes, viděli českoslovenští legionáři, tak by se museli za svůj národ stydět a museli by uznat, že jejich smrt byla v konečném důsledku zcela zbytečná. Ano, až tam a možná ještě dále sahá naše pokřivené vnímání reality, ale také Ruska.

Zcela záměrně se vracím do doby Československých legií a zhruba ještě patnáct let před jejich vznik. Kamenem úrazu všeho bylo zahnívající rakouskouherské mocnářství, které se rozkládalo zevnitř, přičemž útlak národů, v něm žijících, se stupňoval. Není tedy divu, že v národech, žijících v rakouskouherském mocnářství, rostly nacionalistické tendence. Veškeré slovanské národy v tomto svazku byly pod silným útlakem Habsburků, rakouské, ale i německé šlechty. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k rozpadu mocnářství, a tehdejší velmoci to velmi dobře věděly a osnovaly plány na uchvácení nových držav. Čekalo se jen na to, co bude spouštěcím mechanismem pro válku. Byly zde snahy vypořádat se politicky, a to u britského královského dvora, ale zde došlo k zásadní roztržce a dohody nebylo dosaženo. Není tajemstvím, že zainteresované strany byly v příbuzenském vztahu a byly součástí britské královské rodiny. Za nejvíc odstrkovaného se považoval německý císař Vilém. K dohodě tedy nedošlo, a tak zcela logickým pokračováním souboje v královské rodině byla válka. Jak ji vyvolat, aby nikdo z královské rodiny nebyl obviňován z vyvolání války? Trumfem v této hře byli Srbové a jejich nezměrná touha vymanit se z vlivu habsburské monarchie. Byli najati za peníze střelci ze srbských řad, aby provedli atentát na následníka trůnu. To se také stalo, ale dodnes se nedá na sto procent říci, která z velmocí ony střelce angažovala. Víme, že to byli Srbové, ale kdo je k tomu najal, nejspíš Němci. Byla to chytrá volba a dobře politicky vymyšlená, protože bylo jasné, že Rakousko vtrhne na Srbsko, čímž bude vtaženo do hry Rusko, neb silně podporovalo Srby a mělo své ambice na přivlastnění si některých enkláv Rakousko-Uherska. Po vstupu Ruska do války se rychle zapojilo jako protiváha Německo, a pak už se to začalo řetězit.

Čechoslováci měli už plné zuby útlaku Habsburků, a jelikož v té době probíhalo takzvané národní obrození a byla ražena cesta soudržnosti slovanských národů, tak se Čechoslovákům vůbec nechtělo bojovat v rakouské armádě proti Srbům a Rusům. Čechoslováci raději odešli do zahraničí, kde například ve Francii vznikla naše legie, ale také do Ruska. Nebylo nic divného, když Čechoslováci přebíhali bojové linie na ruskou stranu a chtěli bojovat na jejich straně. To se nakonec podařilo a naši legionáři se svou bojovností, ale i vyspělostí a charakterem stali hrdiny. Škoda, že se o těchto věcech dnes píše tak málo.

Zlomovou událostí v činnosti legionářů se stala z Německa importovaná a podporovaná socialistická revoluce v Rusku, kterou i Němci značnou měrou platili a vojensky podporovali. Navíc celou tou revolucí se táhla židovská nit, která se snažila Rusko ovládnout. Boje na východní frontě byly zastaveny, ale legionáři tam zůstali a byli jaksi bezprizorní. Proti komu nyní bojovat? A jít jen tak domů taky nešlo. Byl rok 1917/18 a válka ještě úplně neskončila. Socialistická revoluce v Rusku přinesla značné krveprolití, ale to bylo vnitřní záležitostí Ruska. Z toho všeho vznikla v Rusku občanská válka, ale také všeobecný zmatek. V tomto ti chlapi uvízli, co s tím. Občanskou válku v Rusku silně podporovaly Británie, USA a Francie. Dodávaly povstalcům zbraně a toto zabíjení financovaly. Naše legie se bohužel přiklonily v této době na špatnou stranu, začaly bojovat proti rudé armádě a i ony vraždily Rusy. Přidaly se k takzvané armádě bílých a pomáhaly například generálu Kolčakovi, jenž byl bezprecedentní masový vrah. To vše se stalo díky obrovskému zmatku v Rusku, nemožnosti ruské vlády řádně vládnout a rozhodovat, neb neměla své území pod kontrolou, ale také díky liknavému postupu československé vlády, protože ta po vzniku samostatné Československé republiky započala cestu navazování spojenectví se západem. Politicky bylo výhodnější tam legionáře ještě nějaký čas ponechat, neb právě oni byli tou obětí a potvrzením loajality Československa se západem. Slibované posily, které jim byly slibovány, nikdy nedorazily a ani nemohly, neb byly jen na papíře. Proto jsou a budou naši legionáři silou, která bojovala za naši samostatnou republiku, i když jim naši představitelé cíleně lhali. V Rusku je dokonce navštívil sám Milan Rastislav Štefánik, ale krom morální podpory nedostali nic. Boj proti rudé armádě byl chybou, ale kdo dnes může říci, že by věděl, co v tom zmatku dělat. Oni už nechtěli válčit, chtěli domů. Nicméně za tuto naši československou loajalitu jsme byli západem řádně odměněni v roce 1938 Mnichovským diktátem.