Nebyly to přitom jen nějaké ničím nepodložené spekulace. V momentě, kdy se v ohrožení kvůli rychle rostoucím nákladům na financování státního dluhu ocitly Itálie a Španělsko, byla existence eurozóny skutečně v potenciálním nebezpečí.  

To vše letos skončilo. Samozřejmě ne díky tomu, že by dluhová krize nějakým mávnutím kouzelného proutku zmizela. Hlavní zásluhu na uklidnění má šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, který na konci loňského léta vyhlásil program potenciálně neomezených nákupů státních dluhopisů výměnou za tvrdé reformy ze strany států, které by tento program využily. V reakci na to dluhová krize ustoupila ze své nejakutnější fáze.  

Zásah Evropské centrální banky tak byl mnohem důležitější, než jakákoliv akce evropských politiků. Snahy o reformu eurozóny ale samozřejmě pokračovaly. Nejdůležitějším projektem je bez nejmenších pochyb tak zvaná bankovní unie, která je největším přesunem pravomocí z národních států do Bruselu od vzniku eura.  

Státy Evropské unie se už loni dohodly na tom, že dohled nad činností bank v eurozóně a v zemích, které se dobrovolně připojí, převezme Evropská centrální banka. Na samém konci letošního roku pak osmadvacítka dosáhla ještě mnohem důležitější dohody: vytvořila mechanismus pro to, co se stane s krachující bankou.  

Problémy bank přitom přivedly na pokraj bankrotu Irsko a Španělsko a hlavním cílem bankovní unie tak bylo přetnout začarovaný kruh mezi státy a jejich bankami.  

To se povedlo jen částečně. Ve většině případů by měl o osudu banky v problémech rozhodnout Brusel, rozhodování ale evropští ministři financí nastavili mimořádně komplikovaně. Je tak otázkou, jestli by byl takový systém schopný pružně reagovat třeba během jediného víkendu, jak bývá u bankovních krizí většinou nutné. Podobně komplikované je také sdílení peněz vybraných od bank, které by v případě potřeby měly k vyřešení problémů bank sloužit. Cílem tohoto uspořádání mimo jiné je, aby krachy bank už nemuseli hradit daňoví poplatníci.  

Unie se navíc nedohodla na vytvoření tak zvaných záchranných sítí pro případ, že by peníze vybrané od bank nestačily. Experti se shodují, že fungující bankovní unie musí být pro případ velké krize jištěná i veřejnými penězi. Ochota k jejich sdílení je ale ze strany Němců nebo severských států samozřejmě minimální.  

Bankovní unie ve své stávající podobě je tedy přinejlepším polovičatá. Nezbývá než počkat na následující roky, jak bude tento velmi ambiciózní projekt fungovat v praxi.