Bloumal jsem mezi stánky a zvolna louskal, když se mi náhle při jednom soustu vybavil obdobný zážitek. Jsem v předškolním věku, dívám se vzhůru do zachumlaných tváří dospělých, kolem leží vrstva neušpiněného sněhu, od pusy jde pára a kaštanář mi právě podal teplý kornout z balicího papíru. A udiveně si prohlížím místní dominantu, totiž zvláštní Plečnikovu stavbu chrámu Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jíž vidím zřejmě poprvé v životě. Stejně jako prvně, pokud mi paměť sahá, jím pečené kaštany. Chutnaly úžasně a zažehly trvalou lásku k téhle pochoutce adventního času. Asi je prodával jeden z posledních soukromnických mohykánů té doby. To deja vu mě překvapilo. A vzpomínka, desítky let pevně zasutá, vzápětí vyvolala jiné dávné vjemy.  

Na malý krámek na předělu Vinohrad a Nuslí, do kterého se sestupovalo po pár schodech dolů, zvonek nad dveřmi tajemně cinknul, a ve kterém starý, na nohu napadající pán, snad prvoválečný invalida, prodával hračky, a různé drobnosti. Jaké se ve znárodněných obchodech už nevyskytovaly. Indiánské čelenky s ozdobnými cvočky na kožence, z níž trčela anilinově kolorovaná péra. Kulaté krásné krabičky sirek s tlustými a různobarevnými hlavičkami. Anebo jinými zbytky prvorepublikových zásob, například prskavkami, které na rozdíl od nechytlavých produktů některého národního podniku báječně a dlouho rozsévaly gejzíry jisker. A hlavně – onen pán pořád odléval z původních forem cínové vojáčky. S flintami na zádech, anebo napřaženými v rameni ke střelbě, na koních s tasenými šavlemi. Obyčejní pěšáci stáli asi korunu, pečlivě nalakovaní o něco víc. A vypadali jako veteráni prusko-rakouských válek. Miloval jsem ten obchůdek, byť se majitele, jehož režim nechával velkoryse dožít ve svém, trochu bál. Byl to nemluvný, přísně se tvářící muž, který si o poměrech jistě myslel své a působil jako postava z knih Charlese Dickense.   

A vzpomněl jsem si také na koloniál s regály a zásuvkami až do stropu, k nimž jiný přežívající drobný živnostník stoupával po žebříku a odvažoval pak volně sypané fialkové bonbóny. A na prkénku za pultem odsekával hrudky nesmírně sladkého tureckého medu. Anebo krystaly cukrkandlu, zkaramelizovaného na provázku. Má prateta, cosi jako babička, trávila v obchodě vždy dlouhý čas táčkami s ostatními staršími ženami z ulice. Nevadilo mi to, protože zařízení a sortiment koloniálu s velkými pytli mouky, cukru, máku nebo jáhel a reklamními plakáty na Mainlovu kávu, samými svědky dob minulých, byla takřka závratná. A vždycky jsem dostal něco malého k cucání či olizování. Takhle nějak to asi vypadalo v kvelbu tatínka Petra Bajzy z Poláčkových Bylo nás pět. Jednou mě do krámku zahnal řetězy strašlivě chřestící autentický čert, já se schovával za pratetinou sukní a div se nedal do řevu. Což bylo vzápětí kompenzováno nějakou drobností z andělovy nůše. Zavanul ke mně starý svět, ve kterém jezdil šmolkově modrý poštovní balíkový vůz s doručovatelem v peleríně na kozlíku. Který mi vždycky dovolil bázlivě pohladit koníkovy nozdry.  

Za pár let bylo všechno pryč. Nastoupily nepoetické samoobsluhy bez cukrkandlu, jednoho dne se už neotevřel krámek s cínovými vojáčky, okno ve dveřích pokryla vrstva spečeného prachu. Klapot postilijónova koně utichl navždy. A do názvu republiky přibylo slovo socialistická. Ještě pořád se divím, co všechno mi na mysl přinesl předvánoční sáček kaštanů. Děti tomu nechtěly věřit, zdálo se jim, že vyprávím báchorky z předminulého století. A přece to nebylo zdaleka tak dávno. Hezký zbytek adventu přeji!