Protože pokud Věci veřejné myslely vážně svou hlavní námitku k církevním restitucím, totiž že chtějí vědět, odkud se bude třicet let brát ze státní pokladny dvě miliardy na splátky za nevrácený majetek a sedmnáct let ještě miliarda na platy duchovním, pak k tomu panu Bártovi mohl kardinál jen těžko něco věcného sdělit.  

A asi nebyl daleko od pravdy ten, kdo se domníval, že Věcí veřejné především chtějí svůj souhlas „vyobchodovat“, jak se sice ošklivě nečesky, ale dnes často říkává. Problém ovšem byl, že s oním „něco za něco“ přišly „Véčka“ trochu pozdě, protože už v září na vládním jednání podpořily navrhovaný model, se kterým souhlasilo také celkem sedmnáct církví. Jenže vytáhnout tehdy nějaký svůj požadavek pod hrozbou blokace si Bártova strana tehdy nejspíš netroufla. Když s tím pak vyrukovala o čtvrt roku později na konečnou podobou předlohy která by měla putovat do parlamentu, muselo se to koaličním partnerům jevit jako čistokrevné vydírání a ani ODS, ani TOP 09 tentokrát nemínili ustoupit ani o píď a premiér prohlásil, že ty ministry, kteří na dnešním jednáním kabinetu nezvednou pro restituce ruku, navrhne prezidentovi k odvolání. A i když nevíme, zda v případě vypuzení Věcí veřejných z vlády měli Nečas a Kalousek po ruce nějaký „plán B“, zřejmě byli skutečně rozhodnuti hodit neustále kverulující „Véčka“ přes palubu. Vždyť předseda vlády v úterý dokonce řekl, že je připraven sám podat demisi. Můžeme se tedy celkem snadno domnívat, že jakmile si vážnost situace Bárta uvědomil, neboť jeho strana by zánikem této vlády rázem navždy zmizela z politické mapy, musel najít cestu zpět a pokud možno jakž takž nepotupnou. Do čehož by zapadala sice zbytečná schůzka s kardinálem Dukou, mající snad vyvolat dojem, že Věcem veřejným nejsou už šedesát let okradené církve vůbec lhostejné. A samozřejmě je tu také Bártovo „státotvorné“ prohlášení, po té, co restituce vládou prošly, že cena za nestabilitu v době krize by byla vyšší než ony splátky. A Bárta pak překvapil přirovnáním dilema Věcí veřejných k Sofiině volbě.  

Neboť ve známé knize Wiliiama Styrona se Polka Sofie na osvětimské rampě rozhoduje, které ze dvou svých dětí poslat na jistou smrt. Tuto vpravdě ďabelskou možnost výběru jí totiž nabízí doktor Mengele. Jak to souvisí s vlastně formálním potvrzením už jednou daného souhlasu k odluce církví od státu, to je doopravdy obrovitou hádankou. Možná by ji měl předseda poslaneckého klubu vysvětlit blíže, anebo přiznat, že knihu nikdy nečetl, film podle ní zapomněl a utkvěl mu v hlavě jenom okřídlený titul.  

Ale žerty stranou. Věci veřejné zkrátka musely couvnout, protože do nicoty se jim nechtělo. A představa, že by se Nečas nechal přimět k tomu, aby dal nejmenší vládní straně, propojené se soukromou detektivní agenturou znovu ministerstvo vnitra, odkud musel odejít Radek John a nahradil ho bezpartijní Jan Kubice, je dost nereálná. Anebo resort spravedlnosti, po kterém už dříve Věci veřejné pokukovaly, podle mnohých i proto že jejichž šéf dost možná míří k soudu za uplácení vlastních poslanců.  

A mimochodem, premiér se zdál být lehce překvapen Bártovým prohlášením, jak byly na nočním rokování Věci veřejné ujištěny, že se peníze na splátky „najdou úsporami a omezením byrokracie, aby se to nedotklo občanů“. Bárta se také záhadný termín „omezení byrokracie“ nepokusil blíže specifikovat.  

Čekat se ovšem dá, že strana bude s nějakými vlastními návrhy na šetření přicházet, už proto, aby se jimi koaliční partneři museli zabývat. O minulém víkendu to například byla třeba volně nahozená myšlenka, že by se přece dala sloučit nějaká ministerstva. A také ještě uvidíme, jak se k návrhu bude stavět poslanecký klub Věcí veřejných. Respektive, zda nedojde ještě k nějaké další snaze cosi za restituce přece jen získat. I když se zdá, že by to asi byl marný pokus. Dvacet let odkládaná odluka se totiž po této středě dala do pohybu, který by bezvýznamný politický subjekt neměl mít žádnou možnost zhatit.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.