Ani tak inspirované a myslitelské osobnosti jakou byl Václav Havel se nemohlo dařit vzbuzovat novoročním projevem pokaždé pozornost a také býval kritizován, že nic moc zvláštního neřekl. Zejména když nasadil roku 1990 vysokou laťku dnes už slavnou řečí, začínající větou o "nevzkvétající zemi". To ovšem bylo na prahu zcela nové historické éry a o téma nebyla nouze.

Svůj devátý a tedy předposlední novoroční projev pojal letos Václav Klaus bezesporu důstojně a v podstatě vyváženě. I když se každému jistě nezavděčil. Ale zrovna o to on přece nikdy tak docela neusiluje, i když na prahu roku se tak trochu očekává řeč "prezidenta pro každého". To ovšem znamená hovořícího do značné míry obecně, spíše optimisticky a povzbudivě. Což Klaus, jak už řečeno, vcelku úspěšně naplnil. Někomu mohlo připadat například konstatování, že Česká republika je v základních parametrech stabilní, nebankrotuje, ani před kolapsem nestojí, neodbývají se v ní dramatické sociální nepokoje, i že netrpíme záplavou přistěhovalců, neochotných přijímat evropské standardy, jako banální. Ale těžko něco namítat, když - aniž by uváděl hmatatelné příklady - prezident připomene, že si sice na mnohé stěžujeme, ale v jiných zemích mají zase své a často nemalé starosti.

Samozřejmě je ale možné s některými pasážemi projevu z různých úhlů pohledu polemizovat, jakkoli jsou rovněž nekonkrétní. Když například hovořil o účasti "nátlakových skupin" na různých domácích bojích, nebylo tak docela jasné, zda myslí hlavně lékařský protest "Děkujeme, odcházíme", proti kterému otevřeně a neúspěšně vystupoval, nebo na poněkud bezzubé demonstrace odborářů. Anebo snad petici za jmenování Iva Mathého ministrem kultury? Či ještě spíše na nesouhlas části veřejnosti s angažmá pana Bátory na ministerstvu školství? Právě jeho se totiž mohla také týkat poznámka, že neumíme nacházet politické lídry a každého kdo trochu vyčnívá z řady "kdo má odvahu foukat proti větru" raději brzdíme a odsuneme stranou. Stejně tak je problematická věta o nesplněných očekáváních od vstupu země do Evropské unie. Ta je sice momentálně ve značné krizi, anebo přinejmenším projekt společné měny, nicméně přínos naopak podle mnohých, včetně ekonomických expertů, přístup k Unie jednoznačně znamenal. A měli bychom tedy mít starost o unijní budoucnost, jíž prezident příliš neprojevuje. Na druhé straně je možné ocenit, že si známý kritik Unie odpustil připomenout, jak před úskalími, mezi nimiž se nyní unijní plavidlo obtížně manévruje, přece on už dávno varoval.

A zejména obě hlavní koaliční strany mohlo potěšit, že Klaus podpořil nezbytnost reforem, byť doslova řekl, že ví, co lidí je už jen na toto slovo alergických. Ale že nutnost co nejrychlejších reforem je nezbytná a nejlépe to ilustruje více než čtyřnásobné zvětšení státního dluhu za poslední desetiletí. "Uvědomujeme si to vůbec?", ptá se sugestivně prezident.

Nelze čekat, že hlava státu bude mít recept proti "prohlubování nedobré společenské atmosféry", jíž před skoro před patnácti lety pojmenoval jeho předchůdce - jeho úmrtí a ještě ne zcela reflektovaný význam Klaus také zmínil - známým souslovím "blbá nálada". Tu sice nemáme dnes a denně, ale zároveň nás jaksi obecně neopustila. Už takovou dobu, což je přinejmenším na pováženou. Svého času to Klaus odmítal, už proto, že termín zazněl v Havlově projevu značně kritickému vůči Klausově premiérské éře. Dnes si to sám ale zřejmě také uvědomuje. A před letošními volebními kampaněmi nabádá k pozornosti a nepodléhání lehkomyslným slibům. To se samozřejmě týká především voleb krajských, které mohou leccos napovědět. Dost možná i Václavu Klausovi, který se napřesrok po odchodu z Hradu dost možná bude ještě chtít zapojit do politického dění, přestože zatím nevíme, jakou formou. Uvidíme, zda to v závěrečném roce svého prezidentování aspoň naznačí. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.