Trumpovi ho doporučila nechvalně proslulá Condoleezza Riceová, exministryně zahraničí z administrativy George Bushe mladšího. Lze od Tillersona skutečně očekávat vstřícnou politiku vůči Moskvě? Podle jeho posledních výroků spíše ne.

Jakožto někdejší ředitel spojené rusko-americké ropné společnosti Exxon Naftogaz Tillerson v roce 2014 silně oponoval protiruským sankcím. Prohlásil, že „nepodporuje sankce obecně, protože je neshledává efektivními“. V kontaktu s Vladimirem Putinem byl častěji než jakýkoliv jiný Američan s výjimkou Henryho Kissingera a roku 2013 od něj dostal Řád Přátelství za příspěvek k rozvoji spolupráce na poli energetiky. Vystrašení rusofobní komentátoři po jeho nominaci již začali se znepokojením predikovat americké uznání ruské anexe Krymu a brzké zrušení sankcí.

V současnosti probíhá proces schvalování ve funkci v americkém Senátu a Tillersonova rétorika se poněkud změnila. Prohlásil, že „vojenské akce v Sýrii a ruská anexe Krymu jsou porušením mezinárodního práva a USA potřebují mít v ruce nástroj, aby zabránily podobnému použití síly v budoucnu“. Navíc hovořil o dodržování závazků vůči spojencům ohroženým „expanzivní ruskou politikou“. Sankce označil za „mocný nástroj proti agresivní ruské politice“ a navrhl rozmístění vojenských jednotek ve státech sousedících s Ruskem jako ukázku „amerických svalů“. Zároveň kritizoval Čínu za její působení v Jihočínském moři, což vyvolalo v Pekingu značné rozhořčení. Nicméně nelze vyloučit, že ostrými výroky na adresu Moskvy chtěl Tillerson zapůsobit na jestřáby v Senátu, aby ho potvrdili ve funkci.

Za pozornost stojí i působení Tillersona v roli šéfa ExxonMobile, jež výrazně profitoval z privatizace venezuelského ropného průmyslu v devadesátých letech. Poté, co se k moci dostal Hugo Chávez, který zahájil renacionalizaci ropného průmyslu, aby mohl financovat sociální projekty bolívarovské revoluce, dostal se s Tillersonem do ostrého sporu ohledně vyplacení náhrady za vyvlastnění jeho firmy. Přestože Venezuela Exxonu nabídla miliardu dolarů jako účetní hodnotu, Tillerson požadoval tržní hodnotu deset miliard a pohnal zemi před mezinárodní arbitráž. V roce 2014 arbitrážní soud Světové banky rozhodl, že Chávezovo vyvlastnění bylo de facto legální a nařídil Caracasu vyplatit Exxonu miliardu dolarů, tedy desetinu toho, co požadoval Tillerson. Ten vzal spor velmi osobně a Chávezovi nemohl přijít na jméno. Není tak vyloučeno, že jeho budoucí politika vůči Venezuele bude velmi nepřátelská.

Se studenoválečnou rétorikou pokračující v duchu Obamovy administrativy lze sotva očekávat détente v mezinárodní politice. Vztahy s Čínou, Mexikem, Kubou i Venezuelou budou zřejmě rovněž napjaté. Strašit domnělou ruskou hrozbou ve východní Evropě je však již poněkud otřepané. Uvěřit tomu, že pragmatik Putin by poslal tanky do Pobaltí a do Polska může jen člověk zcela neznalý reálií mezinárodních vztahů. Anexe Krymu a konflikt na Donbasu nebyly rozmarem „ambiciózního cara“, ale vynucenou reakcí na státní převrat na Ukrajině, po kterém byly ohroženy životní zájmy Ruska. Jen pokud budou obě velmoci vzájemně respektovat své zájmy a jednat jako rovný s rovným na principu vzájemné výhodnosti, může dojít k narovnání vztahů a novému restartu.

Ondřej Kosina

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.