Prakticky bez mediální pozornosti pronesl u příležitosti 93. výročí založení Turecké republiky autoritářský prezident Recep Erdogan pozoruhodný projev, ve kterém nastínil své imperiální ambice. Ohledně řeckých ostrovů v Egejském moři prohlásil: „Tyto ostrovy byly odpradávna naše. Žili jsme tam a pracovali, mešity o tom mohou vyprávět.“ Odhlédneme-li od historické nepravdivosti tohoto výroku, jedná se o zajímavý vzkaz adresovaný řeckému spojenci v NATO i s ohledem na skutečnost, že Athény mezi prvními odsoudily červencový pokus o puč a podpořily Erdoganův režim.

Vměšování Ankary do záležitostí jižních sousedů – Sýrie a Iráku – má také své důvody. Údajný boj proti Islámskému státu, od kterého Erdogan bez skrupulí nakupoval ropu, je pouhou záminkou k obnovení Velkého Turecka a anexi rozsáhlých území v severní Mezopotámii, která nemají irácká a syrská vláda pod kontrolou. Turci mají spadeno na pás území od Aleppa po Mosul a Kirkúk. Zábor těchto oblastí obývaných převážně Kurdy dává z tureckého pohledu smysl – zabránit eventuálnímu vzniku nezávislého Kurdistánu a tím i znemožnit připojení tureckých kurdských území k tomuto státu. Proti kurdskému separatismu tak hodlá „sultán“ bojovat spojením většiny kurdských území pod kuratelou Ankary. Vedle toho sleduje i zájmy ekonomické – jedná se totiž o oblasti bohaté na ropu. Erdogan prohlásil, že „Turecko jako člen NATO není spokojeno s tím, že není do útoků na Mosul zapojeno, ačkoli město kdysi patřilo k území Osmanské říše“.

Západ zřejmě příliš netrápí ani flagrantní porušování lidských práv, k němuž v Turecku docházelo již před červencovým pokusem o převrat, avšak po jeho potlačení dosáhlo vrcholu. Masivní čistky postihly armádu, justici i státní správu, zatýkáni byli i kritici režimu, kteří s vojenským pučem neměli nic společného. Organizace Amnesty International upozornila na mučení údajných pučistů, jejich bití a znásilňování, na odpírání jídla, vody, lékařské péče i kontaktu s rodinou a právníky. Podle AI věznění nevědí, ani z čeho jsou obviněni, a Turecko tak porušuje právo na spravedlivý soud zaručené v jeho vlastním zákoníku i v mezinárodním právu. Podle Wikipedie turecké ministerstvo školství propustilo přes 15 tisíc svých zaměstnanců a 21 tisícům učitelů ze soukromých institucí odebralo licence. Erdogan nařídil uzavření 1043 soukromých škol, 1229 spolků a nadací, 19 odborových svazů, 15 univerzit a 35 zdravotnických zařízení.

Pozadí údajného pokusu o vojenský puč je dodnes nejasné. Prezident označil za jeho strůjce duchovního Fethullaha Gülena, který žije v USA a požádal o jeho vydání do Turecka. Ten však pokus o puč odsoudil a odmítl, že by s ním měl něco společného. Nejblíže pravdě je zřejmě teorie, že puč zinscenoval samotný Erdogan, aby posílil a upevnil svou moc i v armádě, justici a státní správě, kde pracovalo příliš mnoho sekularistů a oponentů plíživé islamizace země. Prostřednictvím masivních čistek se jich zbavil a nyní už jeho islamistické novoosmanské autokracii a pošlapání Atatürkova odkazu nebude nic stát v cestě. Kontrola armády je v Turecku velmi důležitá, protože v minulosti již došlo k několika armádním převratům, kdy vojáci zmařili přílišné směřování k islamizaci. Armáda tak sloužila jako pojistka a strážce sekulárního odkazu, což nyní skončilo.

Selektivní péče o lidská práva a dvojí metr ve světové politice není ze strany Západu nic nového. Kupříkladu Turecku, Saúdské Arábii a Izraeli je z hlediska porušování mezinárodního práva a lidských práv dovoleno prakticky vše a rozhodně se nemusejí obávat uvalení sankcí ze strany EU a USA. Řečeno slovy bývalého amerického státního tajemníka Cordella Hulla: „Parchanti, ale naši…“