Byl to člověk velmi barvitých osudů. Jak sám říkal, byl z půlky Němec, z půlky Polák a celý Žid. Jeho příběh mne zaujal už dříve, protože na něm lze v celkem jasných obrysech sledovat příběh intelektuálního Polska a posléze Německa druhých dvou třetin 20. století, v tom dobrém i špatném. Četl jsem proto pečlivě všechny články napsané k příležitosti tohoto úmrtí, na které jsem narazil. Vesměs šlo o velmi oslavné a pro Reicha-Reinického kladně vyznívající texty.  Asi na tom bude kus pravdy. Ale jen kus. Nikde, ale vůbec nikde jsem však nenarazil na jedinou zmínku o temných stránkách příběhu tohoto pána – byl to stalinský cenzor, práskač a špión toho nejtěžšího kalibru, a to ne nakrátko, nýbrž v rozsahu let 1944 až 1958. Takové věci nespadly z nebe, mají svoji vnitřní logiku, v příběhu válečného a poválečného Polska to dává svůj smysl, právě na tomto konkrétním lidském osudu se dá popisovat zrůdnost stalinské okupace Polska.

Ale nikde jsem o tom nenašel ani slovo. Proč, proboha? Proč ti odborníci, vesměs germanisté, jako jeden muž lžou veřejnosti? Těžko to bylo pod nějakým tlakem, spíš si všichni mysleli, že takto je to správně, že zrovna o tomhle pánovi se má psát pozitivně, a to na základě nějaké již předtím vzniklého, aktivně vytvořeného obecně přijímaného názoru.

A to, co mě praštilo do očí, byl právě fenomén vytvoření existence „dobrého“ (nebo „špatného“) obrazu veřejných osobností bez ohledu na jejich skutky, zbožšťování jedněch a zatracování druhých. Je to výsledek nejen aktivní mediální komunikace, ale i domino efektu ve společnosti, davové psychózy. Tedy skupinové emoce, která je zřejmě součástí lidské psychiky a potažmo tedy i lidské historie. Zbožšťování jedinců se jako červená nit táhne všemi kulturami, například v Egyptě, v biblické Mezopotámii (prorok Daniel o tom něco věděl), u starých Mayů, Inků či v nedávné kruté východní říši ruského stalinského komunismu, a vždy takový kult osobnosti způsobil buď ekonomický a společenský rozvrat nebo přímo zničení takové civilizace. Naštěstí žijeme v čase a prostoru, kde po nějakou dobu vládne relativně, podtrhuji relativně, neemotivní systém, a sice demokracie. Konkrétně parlamentní demokracie, která má řadu nevýhod, ale jde svou podstatou proti zbožšťování a vládě jedinců, chceme-li proti diktatuře jedinců a kultu osobnosti. Obecně řečeno, parlamentní demokracie ze systémového hlediska sice není schopna do čela vyzdvihnout optimálního, tedy momentálně nejlepšího vůdce a prosadit momentálně optimální, tedy momentálně nejlepší řešení, ale dokáže celkem efektivně „odřezávat odspoda“ ty nejnebezpečnější jedince a situace. (To samozřejmě jen v prostředí, kdy je jí umožněno stabilně fungovat, nikoliv například v prostředí policejního a justičního puče.) V tomto smyslu je pak systém parlamentní demokracie schopen přinášet ty nejlepší možné výsledky v dlouhodobějším měřítku, avšak není schopen vybrat to nejlepší řešení v konkrétním sledovaném okamžiku. Příkladů ilustrující tato pravidla by se našlo mnoho a mnoho, hezky je to ale vidět na – samozřejmě zjednodušeném – příkladu se zdravotní péči: dlouhodobě je nejkvalitnější zdravotní péče tam, kde vládne demokracie, v té lidé – a to my a dnes a u nás všichni – žijí statisticky nejdéle a z hlediska zdraví nejkomfortněji.

Byť musíme připustit – a to zrovna my a dnes a u nás –, jak je systém těžkopádný, neefektivní a plýtvající. Člověka pak zrovna v případě našeho zdravotnictví napadne, že by ten nepořádek měl někdo pěkně vymést a zatočit s těmi, co ve zdravotnictví dělají jak dělají a nedělají jak mají dělat. Tedy zvolit nějaké krátkodobě lepší řešení pro daný okamžik formou silného Vůdce. To je hlavní systémový důvod, proč lidé v demokraciích znovu a znovu hledají zázračné Vůdce, kteří nás všechny konečně vyvedou z toho bordelu a korupce. Dále pak samozřejmě revolucím a příchodu Vůdců v demokracii samozřejmě nahrává skutečnost, že demokratické společnosti jsou bohaté a v bohatých společnostech jsou bohatí lidé. A protože nejtrvalejším a nejsilnějším lidským citem není láska – ta je pomíjivá  – ale závist a nenávist, tak jen co se lidem začne v demokracii vést dobře, tak začnou uspokojovat právě tyto své emoce, které si vybíjejí právě na těch bohatých. A tyto nálady jsou k tomu ještě podporovány právě mechanismy davové psychózy.