S nástupem Trumpa a nacionalismu v Evropě mnozí lidé hledají pro to vysvětlení v historii, a to zejména v třicátých letech minulého století. Byli bychom slepí, kdybychom nesledovali paralelu mezí nárůstem fašismu a naší současnou noční můrou.

Třicátá léta však netvoří jedinou paralelu. Poslední dobou hodně čtu o antice. Přiznám se, že četba byla pro mne zábavu, ale také důvodem, kdy jsem tím utíkal z reality současnosti, která se neustále horší. Nemohl jsem si nevšimnout, jak starověký Řím rezonuje v nás i dnes – mám na mysli období, kdy dochází k pádu římské republiky.

To, co jsem se z četby dozvěděl, byla skutečnost, že instituce republiky nijak neuchránily společnost před tyranií a to ve chvíli, kdy mocní začali porušovat politické normy. Nadešla tyranie, které se dařilo schovávat za demokratickou fasádou.

Římská politika měla podíl na nelítostném boji mezi ambiciózními muži. Ovšem po staletí byla ambicióznost omezována určitými zdánlivě nepřekonatelnými pravidly. To popisuje Adrian Goldsworthy v díle „Ve jménu Říma": „Jakkoliv bylo pro jednotlivce navýsost důležité být slavný nebo mít pozitivní pověst rodiny, vše se vždy podřizovalo dobru republiky... Nenašel by se zklamaný Říman – politik, který by hledal podporu u cizí moci."

Také Amerika bývala zemí, kde významní senátoři vyzývali k dohodě mezi politickými stranami. Nyní zde máme nově zvoleného prezidenta, který otevřeně využil Ruska, aby mu pomohlo útočit na svého politického protivníka. Navíc, vše nasvědčuje tomu, že jeho straně to vůbec ale nevadí. (Průzkum poukázal na skutečnost, že stále více republikánů má pozitivní názor na Vladimira Putina, přestože Rusko se vměšovalo do amerických voleb.) Důležitější je vyhrát a kdo se bude ptát na dobro republiky.

Jak v tomto případně dopadne republika? Papírově a formálně nikdy k transformaci republiky do podoby císařství nikdy nedošlo. Oficiálně, v Říši římské vládl senát, který se ve všem důležitém obracel na císaře, který byl jakýmsi „velitelem“. Snad nedopadneme stejně a jsme si tím jistí? Vždyť proces destrukce demokracie při zachování její formy a fasády se již rozběhl naplno.

Příkladem je, co se odehrálo v Severní Karolíně, kdy voliči většinou hlasů zvolili demokratického guvernéra. Zákonodárci, kde většinu drží republikáni, nikoliv otevřeně zvrátili výsledek. Guvernéra zbavili jeho úřadu a tím dali jasný vzkaz lidu, že jejich hlasy jsou jim zcela ukradené. Dejte si to dohromady se snahou zbavit volebního práva nebo odradit od hlasování určité menšinové skupiny a výsledkem je ve skutečnosti vláda jedné strany. Takový systém pak může předvádět hru na demokracii, kde je vše zařízeno tak, aby protivník nemohl nikdy vyhrát.

Proč tomu tak je?

Otázka nezní, proč bílí dělníci podporují politiky, jejichž politika je namířená proti nim, k té otázce se vrátím jindy. Otázka zní: Proč politici a představitelé jedné strany se přestali zajímat o hodnoty, které jsou vlastní Americe? Řekněme to otevřeně, že se jedná o příběh jedné strany – republikánů.

Jak se to mohlo stát? Myslím, že v tomto případě se nejedná o ideologii. Politici představitelé tržního kapitalismu začali zjišťovat, že jim nakloněný kapitalismus je pro ně OK, když v tom ale jedou jen s kumpány. To nemá nic společného s třídním bojem – okrádáním chudiny a střední třídy k vlastnímu obohacení, což je tématem moderních republikánských stran. Důležité je to, co žene lidi v útoku na demokracii a to je prachobyčejný kariérismus lidí, kteří jsou stranickými aparátčíky. Ti se nacházejí uvnitř systému, který je izolovaný od tlaku veřejnosti rozdělené do jednotlivých volebních okrsků. Aparátčíci jsou neochvějně oddaní straně a velké, převeliké finanční podpoře od plutokracie.

Tento typ lidí hlídá jakékoliv stranické vybočení a pravidla strany představují pro ně svátost. Jsou vzteky bez sebe, když kdokoliv začne jejich činnost zpochybňovat. Mlátí kolem sebe, když jsou odkryty jejich praktiky.

Naprosto je jasné, že USA neonemocněly až s Donaldem Trupem, stejně jako pád římské republiky nezačal s Cézarem. Eroze demokratických základů již trvá desetiletí a nikdo nám nedává záruku, že dojde k nápravě. Pokud máme mít naději na vykoupení, budeme muset začít tím, že skutečně uznáme, jak jsme na tom špatně. Americká demokracie se nachází na hraně propasti.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami