Tento sedlák a hrdý, neporobitelný, nezlomitelný Chod vedl selské povstání chodského lidu od roku 1693 o stará práva Chodů, coby strážců hranic Chodska s Bavorskem zhruba v úseku Českého lesa, což je asi tak 80 km úsek od kraje Tachovska, až po Kout na Šumavě (čili obec u Kdyně, ležící tam, kde už v roce 1431 před zpěvem husitů se dala na útěk ta silná křižácká vojska, ale i kardinál Cesarini, co tam ztratil nejen svou odvahu a svou čest, ale i svůj kardinálský klobouk). Chodové měli po staletí od majestátu českých králů výjimku z jařma roboty na panském, a to právě za to, že stráží západní hranici zemí Koruny České. Jenže ta pozdější poněmčená vrchnost ona stará královská práva Chodům zrušila. A nutila je silou k robotě v rozporu se starým právem českých králů. A tak se proti tomu tehdy chodský lid logicky a po právu vzepřel, což vyústilo v dotčené povstání. To však bylo po několika letech vojenskou silou potlačeno, a jeho vůdce Jan Sladký Kozina byl ke konci listopadu 1695 pro výstrahu popraven v Plzni, a to u zdi popraviště, kde je nyní dvůr plzeňského pivovaru, a to poblíž vchodu do spilek (je tam pamětní deska). Od těch dob se traduje, že Kozina těsně před popravou vyzval na Boží soud do roka a do dne vrchnostu Lamingena ze zámku v Trhanově, který Kozinu nechal popravit. A podle historických pramenů je známo, že v době, kterou předpověděl Kozina, čili za onen řečený rok Lamingena v Trhanově na jeho zámku trefil šlak (lidově řečeno). A tak skončil Lomikar, ale nikoliv legenda o Kozinovi, která vešla do českých dějin a žije dodnes v národním vlasteneckém povědomí. V době národního obrození pak na vrchu Kozí hrádek (asi 5 kilometrů od chodské metropole Domažlic) postavili dodnes tam stojící velký Kozinův pomník v souvislosti s románem Aloise Jiráska „Psohlavci“, který tento národní buditel napsal právě o povstání Chodů pod Kozinovým vedením. A v průčelí Kozinova statku v Újezdě jsou na zdi symbolické Kozinovy ruce, když ta pravá svírá čakan (chodská sekerka) a levá svitek práv a privilegií od českých králů.

O pár let před tím se (v roce 1688 v osadě Jánošov u obce Terchová na Slovesku, tj. v tehdejších Horních Uhrách) narodil rovněž legendární Juro Jánošík, lidový zbojník, jehož tehdejší tamní vrchnost pak nechala popravit pověšením na hák za žebro, a to v roce 1713 v Liptovském Mikuláši, přičemž i ta Jánošíkova lidová legenda stále žije v tradicích slovenského národa. Po celou tu dlouhou dobu. Velmi silně, až dodnes.

O něco později, v roce 1775 proběhlo selské povstání proti vrchnosti (čili opět proti robotě) „pro změnu“ na českém severovýchodě. A toto povstání vedl Antonín Nývlt, rychtář ze Rtyně v Podrkonoší – a také tato lidová rebelie byla vojensky potlačena v bitvě u Chlumce – a odtud pochází úsloví „dopadnout jak sedláci u Chlumce“.

Téměř o jedno a půl století dříve vypuklo první selské povstání na Jičínsku, zhruba kolem roku 1630 plus mínus, přičemž symbolem zahájení tohoto povstání byly tzv. „Rebelantské zvony“ – čili tři zvony ve zvonici kostela svatého Václava v Rovensku pod Troskami – a rebelantské proto, jelikož byly umístěny naopak, čili „hlavou dolů a srdcem nahoru“ – a tak se na ně i poněkud opačně musí zvonit. Toto povstání bylo v době násilné rekatolizace Českých zemí a započalo odporem rovenských i okolních luteránů proti rejtarům ve službách jezuitských exekucí, přičemž poté, co rejdaři toto povstání potlačili, a rovenskou zvonici vypálili, tak jezuité nařídili za trest otočit ty tři zvony dnem vzhůru – no, a tak tedy vlivem vrchnosti vznikly i ty rebelantské zvony. Inu, i ty vrchnostenské represe někdy mívají různá symbolická vyústění.

Pozornější čtenář si teď možná říká, proč že nám tady ten Foltán propojil právě tyto různé události z různých dob a různých míst. No, a ještě navíc ten Kryl v tom titulku. Inu, také proto, že ke všem z těch uvedených míst mám nějakou osobní vazbu, ale i hlubokou osobní zkušenost, někdy i jak se říká jakoby mimo prostor a čas. Tak třeba:

Na tom Chodsku jsem asi deset let žil, začal jsem tam i svou hudební dráhu (později profesionální – a jak pro tu předchozí, tak i pro tu nynější vrchnost – činnost poněkud rebelantskou). Coby týnejžr jsem v Domažlicích prožil mimo jiné také tu invazi části vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968 včetně situace, o níž se pak nesmělo mluvit a na níž se mělo zapomenout, ale nestalo se tak – já a mí vrstevníci jsme tam tu situaci zažili na vlastní kůži. A já navíc velmi osobně, protože můj otec (paragán prezidenta Beneše) tehdy v tom srpnu 1968 měl na povel ten pluk VÚ 8200 v Domažlicích. No, a když je ty „spojenecké tanky“ přijely obsadit, nikdo jim bránu neotevřel, a ta kasárna nevydal. Ba právě naopak – proti těm invazním tankům vyjely z kasáren stejné tanky ČSLA, no a stály tam proti sobě hezkých pár dní a nocí, přičemž nerovná bitva těch asi tisíc tehdejších „Psohlavců“ s tou invazní přesilou tam byla na spadnutí každým okamžikem. A z toho barokního klenotu – tehdy okresního města zhruba s deseti tisíci obyvateli, by tam toho za pár hodin od prvního výstřelu asi moc nezbylo. Během asi dvou dnů bylo to město obklíčeno velkou vojenskou silou. A asi po týdnu patové situace ti Psohlavci z rozkazu nejvyššího velení ČSLA a ÚV KSČ museli tu posádku vydat. Otce jsme pak dlouho neviděli. No, a pak už nikdy nesměl ničemu velet, a dali ho do Brna na jednu vysokou školu, aby tam učil. A tak jsem se v první polovině 70. let i já dostal do Brna, kde jsem pak po celá ta 80. léta – už coby ten profesionální písničkář pod brněnskou uměleckou agenturou – šel z jednoho zákazu hraní do druhého. Taky jsem tam mezi tím nějakou tu dobu ve sklepě pivovaru přikuloval sudy, nebo jezdil na kamionu, a tak všelijak. Inu, byl jsem tomu režimu nepohodlný písničkář. No z něčeho jsem svou rodinu živit musel, i v době, kdy mě cenzoři stíhali jedním zákazem hraní za druhým. Byl to ringešpíl, asi jak rýznrát v Prátru. Ale na druhou stranu to byla dost dobrá životní zkušenost. A jak praví Heine: „Zkušenost je dobrá škola. Jen školné je poněkud vysoké.“ (Ten pivovar završil mé VŠ vzdělání.)

Slovensko je vlastí jedné části mých předků. Velmi často jsem na Slovensku hrál, jak sólově v těch 80. letech, tak i potom počátkem 90. let s Karlem Krylem – oba jsme tehdy byli velmi aktivní proti tomu, aby politici to Československo roztrhli a zničili. Ale tahle naše rebelie nám vynesla jen další a další perzekuce, zákazy, atd. C´est la vie. Každopádně na těch pár let spolupráce s Karlem Krylem se nedá zapomenout. Vím, že neorežimu, neocenzorům, řadě dalších neostruktur a těch různých lidí a neolidí, ta naše spolupráce byla trnem v oku. A některé z nich to patologicky drží doposud. Inu, je to jejich problém. A ne mě, ale je to zevnitř pomalu, ale jistě sžírá. A někteří z nich už to vědí. A vědí i to, že na to nemají lék … A nic jim nezávidím (ani v tom směru).

Rtyně v Podkrkonoší byla ve 2. polovině 80. let mou velmi častou, a mou oblíbenou koncertní štací. Hrával jsem tam skoro pravidelně, i na té historické Rychtě, kde ve své době působil rebel Nývlt & spol. (v těch 80. letech na té Rychtě pracovalo místní kulturní středisko). Hrával jsem na Trutnovsku, Podkrkonošku, Náchodsku, a v okolí. Často a všude možně. Byly to desítky a stovky koncertů za ta 80. léta jen tam, v tom kraji. No, a stálo to za to. Tehdy tam ten duch Nývlta a spol. v těch lidech byl. A moc bych se divil, kdyby vymizel. Mám pocit, že ani nemohl zmizet. A řečeno s Aloisem Jiráskem, že „neumřel, ale spí“. Zatím ještě spí…

No, a podobně i Jičínsko, Rovensko, Trutnovsko, a okolí. Český ráj to na pohled. A nejenom na pohled. A tak doufejme, že to zvládneme, aby ani z toho, ani z nás, atd., nezbyly (ani symbolicky) jen ty trosky. A zkusme pro to i něco udělat. Stojí nám to za to. A ty „rebelantské zvony“ jsem (jako jeden ze symbolů) dal do textu songu Jakoby (alias „Magna charta libertatum“ – anóbrž „chartička“ – jak mu pak publikum říkalo), co jsem napsal na pláži koupaliště v Lanškrouně začátkem července 1989 a to při poslechu tranzistoráku, kde zrovna šel přenos tzv. „Dvorany Porty“ z toho tehdejšího celostátního finále v Plzni na Lochotíně, kde mi opět (jako už dlouho každoročně a už notoricko patologicky) cenzoři konglomerátu vrchnosti ÚV SSM, ÚV KSČ, StB a těch jejich dalších struktur, opět zakázali hrát – jako i na dalších těch velkých festivalech (typu Svojšice, atd.), kde se rozhodovalo o tom, kdo bude folková hvězda a kdo ne, a kdo bude točit desky a kdo ne, a kdo bude slavnej a kdo ne. A tedy potažmo i o tom, kdo jim bude sloužit a kdo ne. Už od roku 1976 – čili od počátku mojí sólo dráhy jsem to ustál. Až doposud. A i na starý kolena mě jímá jakoby lehká hrdost, že jsem jim ani za nic nikdy neposluhoval. A každopádně – právě ty „rebelantské zvony“ v tom songu „Jakoby“ jsou. A když jsem v 2. polovině roku 1989 ten tehdy už tvrdě zakázaný song veřejně hrával (i vzdor tomu zákazu), často jsem viděl z jeviště, jak publikum hned na začátku toho songu vstává jako při hymně, nebo při Vlajce, nebo při Rose, a sborem zpívá se mnou. Kdo z muzikantů právě tohle zažil u songu, co složil a hrál, tak ten asi ví, o čem to je. Přál bych to aspoň jednou zažít všem poctivým a svobodným autorům a muzikantům. Já to tehdy zažíval v desítkách případů na desítkách koncertů – až do toho převratu v listopadu 1989 a pak se cosi stalo a já se probral ve špitále... Asi tak na půl roku… Pár těch čertíků pak asi šokovalo, když jsem se po tom zhruba půlroce z těch špitálů vrátil do života, do akce, i na pódia, i s řadou nových tvrdých songů na aktuální témata. A navíc, když jsem začal spolupracovat s Karlem Krylem, tak to pro ně bylo nebezpečí non plus ultra. Inu, i ta vrchnost má své slabiny. Jak ta stará, tak i ta nová. A totéž platí i pro sloužící té vrchnosti (jak staré, tak nové). A oni to vědí…

Kdo chce znát víc, může si i o tom přečíst řadu podrobností (co jinde nejsou k mání) přímo ze života, ryze autentických, asi tak na 333 stránkách knihy Karel mezi námi (je to právě o té spolupráci s Karlem Krylem). Čertíci tu knihu sice (už před časem) zahnali do klece mezi libri prohibiti, ale tím si moc nepomohli, a Karlovi ani mně tím kdovíjakou čáru přes rozpočet neudělali. I tak je tu stále Karel mezi námi. A vždycky bude – pro naše našince, pro vaše vašince, pro vaše našince, a vůbec. Zeptejte se třeba Petra Žantovského (taky rebel čím dál víc), který k té knize napsal předmluvu. Anebo se zeptejte i Standy Berkovce, co k té knize psal „pomluvu“ (dříve „doslov“).

Kruh téhle glosy se uzavírá – Kozina, Jánošík, Nývlt, Kryl & spol. Vrchnost, rebelanti, a lid. A co z toho? Inu, třeba to, že historicky objektivně vzato, ta zlá a špatná část té vrchnosti se vždycky a všude chová v podstatě stejně ve všech dobách a ve všech režimech. A ta dobrá část vrchnosti s tím zatím (?) neumí nic udělat. Ke své škodě. A ke škodě všech. A navíc – je to jen její chyba v její neprospěch, protože tím ta dobrá vrchnost bere na sebe odpovědnost i za tu špatnou vrchnost. A k uzavření také toho mini kruhu, teď zpět ke Kozinově legendární větě jeden starý známý axiom o tom, že karma je zdarma, a za špatné činy nemine ani tu špatnou vrchnost, i kdyby byla sebe vrchnostenštější. Je to jen otázka toho tzv. „času“. A každej ať si to přebere sám.