A v rámci právního principu teritoriality podle jurisdikce ČR (i podle příslušných zásad mezinárodního práva) jsou naše zákony a další právní předpisy samozřejmě závazné i pro cizince, vyskytující se na území naší republiky. 

Takže podle příslušných ustanovení platné právní úpravy jsou tu dány i podmínky pro vznik a výkon funkce prezidenta republiky. Ty podmínky jsou vcelku jasné, a v celku i pochopitelné. Nicméně – jak praví staré úsloví – tak „ďábel se skrývá v detailech“. 

Prezident republiky nabývá prezidentských práv a povinností, pravomocí (respektive kompetencí) a odpovědnosti k výkonu prezidentské funkce, požitků a možností s tím spojených, atd., až tím okamžikem, kdy dojde ke splnění určitých zákonem daných „podmínek, bez nichž nelze“ (v právním slangu se tomu říká condictio sine qua non). A dokud dané právní podmínky (obsahové i formální) nejsou řádně splněny, tak do té doby nemůže dojít (a právoplatně nedochází) k ustavení prezidenta republiky, neboli k uvedení konkrétní osoby do výkonu funkce prezidenta republiky a ke vzniku práv a povinností dané fyzické osoby v prezidentské funkci.

Ze shora uvedených faktů tedy logicky plyne, že fyzická osoba, občan ČR, který coby kandidát v prezidentských volbách zvítězil (čili byl zvolen k výkonu funkce prezidenta) se stane prezidentem republiky až poté, co osobně splní zákonem dané podmínky při oficiálním aktu v daném termínu. Čili až tehdy, kdy osobně učiní předepsaný právní úkon, což je ze zákona tzv. „slib prezidenta republiky“ a ten musí složit veřejně, při slavnostně oficiálním ceremoniálu, zvaném „inaugurace“ a ta probíhá historicky na Pražském hradě ve Vladislavském sále, v rámci (k tomu účelu svolané) společné schůzi obou komor Parlamentu ČR (tedy Poslanecké sněmovny a Senátu), kterou svolává na daný termín předseda resp. předsedkyně Poslanecké sněmovny. No a v rámci programu této společné parlamentní schůze zvolený kandidát prezidentských voleb složí k rukám předsedy Senátu řečený svůj osobní slib prezidenta republiky. A teprve tehdy (tj. od toho okamžiku) se zvolený kandidát stává prezidentem republiky, a nabývá práv a povinností spojených s výkonem prezidentské funkce.          

Uf – a tímto máme ten právním rychlokurs konečně za sebou. A pro jsem ho proti své vůli musel teď a tady udělat? Protože jak vidím (a jak všichni vidíme) kolem sebe – a to hlavně zase z toho mediálního mejnstrýmu, tak je v tom povolební guláš ve stylu pejska a kočičky až hanba. Takže prostě a jednoduše (a pro některé ty experty velmi diplomaticky a hodně mírně řečeno) i „blbuvzdorně“ – tedy snad:

1. Současný prezident republiky Miloš Zeman je ve výkonu své funkce až do termínu 8. března tohoto roku, kdy mu odbitím půlnoci (tedy 24:00 hodin) uplyne jeho mandát a tím jeho výkon prezidentské funkce skončí.

2. Petr Pavel, coby zvolený kandidát v prezidentských volbách, se prezidentem ČR stane až po složení slibu prezidenta republiky v rámci společné schůze obou komor Parlamentu ČR a to je nejdříve možné až v termínu 9. března tohoto roku.

3. Takže až do půlnoci dne 8. března je prezidentem republiky Miloš Zeman, a Petr Pavel se prezidentem republiky může stát až poté, čili s největší pravděpodobností v termínu 9. března 2023 (dřív to ze zákona není možné).

Lidově řečeno – zatím je prezidentem republiky Miloš Zeman až do toho 8. března – no a Petr Pavel bude po Zemanovi prezidentem pravděpodobně od toho 9. března. To má logiku a už jen velmi těžko by to někdo mohl změnit, anebo zvrátit, apod. Ale jak se zdá, není to v tuzemsku úplně všem jasné, anebo takzvaně „svaté“ – jak se lidově říká. Zejména v čele s mediálním mejnstrýmem, co si opět dělá to, co se mu zlíbí, zákon nezákon, řád neřád, pořádek nepořádek. Inu – tuzemský masmediální mejnstrým.
Veřejnost – tj. čtenáři, diváci, aj. „konzumenti médií“ si nemohou nevšimnout, jak v tom tuzemském mediálním prostoru (tisk, televize, weby, atd.) už od vyhlášení volebních výsledků kdekdo z těch „novinářů“ apod. oslovuje Petra Pavla titulem „pane prezidente“ – což nepřehlédnutelná část veřejnosti neopovažuje za „košer“ – tedy přinejmenším z odborného, i z právního hlediska, atd. Kdokoli kdekoli by na margo toho mohl říct, že leckdo leckde by to mohl považovat nejen za nepřesnost, ale třeba i za cosi jako manipulaci, a podobně (to je teď „cool & in“ v různých těch hodnotitelských a posuzovatelských kruzích a sférách jim podobných – a příklady táhnou – marná sláva). V případě televizí by se třeba někdo někde mohl zeptat, co na to třeba RRTV coby státní regulátor. A v případě ČT by tu otázku mohl směřovat i na Radu ČT coby zástupce veřejnosti, mající hájit zájmy diváků, ergo plátců toho tzv. televizního poplatku (což je podle mnohých z vox populi jen další skrytá daň). No – a kdo by to těm hlasům z lidu měl odvahu vysvětlit a vyvrátit (zcela po právu a v rámci veřejné skutečně demokratické diskuse – pokud možno celonárodní, všelidové).       
  
Z vox populi jdou ale i další ohlasy, hodné zvláštního zřetele a zvýšené pozornosti. A to např. k tomu, že (jak známo z médií) Petr Pavel už začal „úřadovat“ ve vládním Hrzánském paláci na pražských Hradčanech, (se svolením předsedy strany a vlády Petra Fialy), kde prý už Petr Pavel jednal např. s ministrem vnitra Rakušanem, dále s poradcem vlády pro národní bezpečnost Pojarem, ve čtvrtek má jednat s policejním prezidentem Vondráškem, prý tam jednal i s Nerudovou, M. Žantovským, údajně také s Čaputovou, atd.    

Krom toho se z médií už ví také to, že Petr Pavel měl telefonáty s různými oficialitami např. z Taiwanu, z Ukrajiny, apod.

Vzhledem k tomu, a v souvislosti s tím, prý z vox populi zní i řada otázek, a to např.:

1. Kdo, jak, a komu ten (asi?) pronájem v tom Hrzánském paláci, a také provoz toho „úřadování“ platí. A kdo a jak to účetně i věcně kontroluje, atd.

2. Jaký mají právní režim ta jednání Petra Pavla s těmi subjekty, ať už z ČR, anebo (a to nota bene) ze zahraničí – sic. A to včetně veřejných funkcionářů (čili osob ve výkonu veřejných funkcí podle přísl. zákonů), včetně předsedy vlády a jeho úřadu, ministrů a jejich ministerstev, a dalších subjektů, spadajících do sektoru veřejného práva (včetně práva správního), kde platí striktní právní princip, že co není zákonem výslovně povoleno, to je zakázáno. 

3. Proč to kompetentní místa doposud veřejnosti otevřeně a oficiálně nesdělila (např. formou tiskových konferencí a tiskových zpráv předsedy vlády, ministra vnitra, dále i ministra zahraničních věcí, prezidia PČR, aj. dotčených funkcionářů a institucí).

Inu, lidé nejsou hloupí. Lidé si všímají a ptají se, když je na co. Mají na to právo. A dotčení funkcionáři mají povinnost jim odpovídat. Z vox populi věcně zní také to, že teď a tady už nejde jen o nějakou bulvární epizodu z mejdanu ve volebním štábu – tady už jde jakoby o sofistikovanou správněprávní činnost – alespoň jak to vyplývá převážně z médií tzv. „hlavního proudu“ – na základě toho se tedy lidé logicky ptají, jestli to, co dělá Petr Pavel, a jak to reflektuje Fiala, Rakušan, aj. vládní politici, i s jejich úřady, a další veřejní funkcionáři státu, a spol. – jestli je to tedy už oficiální – protože pak to v lidech logicky vyvolává otázku, zda teď máme jednoho prezidenta, či už dva prezidenty, a kdo z nich je relevantní, a tak dále, a tak podobně. Lidé už se tu logicky ptají, co má to prezidentské schizma Petra Pavla znamenat, co to má pro lidi za důsledky, proč to tak je – a kdo za to může? A jak tady to „šestinedělí Petra Pavla“ bude vypadat? 

Politici a spol. by si měli uvědomit, že lidé si pamatují z dějin té kanonické Evropy i to, že tehdy tzv. „všemocná a vševládnoucí“ katolická církev měla paradoxní problém ve formě politické anomálie, zvané „papežské schizma“ – tehdy měla ta církevní Evropa po nějakou dobu nejen dva, ale dokonce až tři papeže (v Avignonu, ve Florencii, a v Římě). Zatímco tady u nás v celé historii našeho státu zatím ještě nikdy nebyly dva prezidenti zároveň – tedy podle toho, co teče z médií, a co vláda nechá plout, a lidi nad tím jen kroutí hlavou – a myslí si o nich své. Kdo by se těm lidem asi tak divil? A jak zaznívá z vox populi, tak pro současnou vládu a „už-už“ nastupujícího prezidenta to do začátku není moc dobrá vizitka. Inu, lid není vůl. A vox populi, vox dei.