Když okurková sezóna už médiím začíná a tak je pro ně jakákoliv nestandardní tématika tučným soustem, co musí urvat stůj, co stůj. A podle toho to pak taky vypadá. To se dávno ví už i pod stolem štamgastů Na růžku a v přilehlém okolí. A ví se tam i to, že aby se už zase ta stokrát opakovaná lež nestala pravdou, tak se ty informace musí třídit, jako ten odpad. A tak se tedy třídí. Už i v hospodě Na růžku. Ejhle, jaké má ten mediální mainstream vedlejší pozitivní efekty. 

Nicméně k věci. Tuhle prý nějaké médium zveřejnilo názor dvou ústavních právníků k mediálně nejobehranějšímu tématu dusného klimatu těchto dní, jímž je buď ústavní anebo alespoň vládní krize. Přičemž oba ti právníci se prý ve svých názorech shodli, což je neobvyklé. Takže už i Na růžku pod stůl štamgastů spadlo to kdysi skálopevné pravidlo, že když se sejdou dva právníci, vyskytnou se alespoň tři právní názory. (No, kdo ví, možná, že právě v tomhle případě si investigativní novináři z toho média dali hodně záležet na tom, aby vyinvestigovali ty dva právníky, co se shodnou na jednom názoru.) A v tomhle případě prý oba ti právníci tvrdili, že podle Ústavy prezident musí návrhu na odvolání ministra vyhovět bez zbytečného odkladu. Přestože dikce Ústavy mu žádnou konkrétní lhůtu nestanoví.

Dneska už i ti štamgasti Na růžku vědí, že lhůty jsou buď konkrétní (určené přesně a přehledně například počtem dní, týdnů, let, a podobně), anebo jsou lhůty flexibilní, co záleží na situaci a na okolnostech dotčeného případu, na který se vztahují. A v těchto případech záleží na posouzení konkrétních podmínek aplikace toho pojmu zbytečný odklad, tedy co je zbytečné a co není, co se v daném případě musí zohlednit (např. provést, vykonat, strpět, apod.), neboli na co je nutné počkat, anebo co se může v té konkrétní věci udělat hned. Na vcelku standardní bázi právního institutu tzv. analogie iuris by se i pro daný ústavně-právní případ posuzování tzv. zbytečného odkladu daly uvést příklady i z jiných právních odvětví, např. z oblasti správního práva, které je asi tak nejblíže procesně právnímu rozměru diskutované ústavně-právní problematiky. V obou disciplinách jde o výkon veřejných funkcí v zájmu veřejnosti, atd. Přičemž také správní právo zná a běžně používá procesně-právní institut tzv. předběžné otázky. A to je procesní nástroj, jímž je (v případě konkrétní potřeby) přerušeno primární řízení až do doby, než jiný příslušný orgán pravomocně rozhodne o řešení dílčí otázky, jejíž vyřešení je pro pokračování primárního řízení nezbytné. 

A zmíněná analogie předběžné otázky je logická i v případě mediálních spekulací o bezpodmínečné a okamžité povinnosti odvolání ministra Staňka, když na určujícím pozadí této causy je relevantní nutnost vyřešení problematiky toho, proč tu k dotčené cause vůbec došlo – tedy proč to vedení ČSSD donutilo ministra Staňka k tomu, aby sám složil tu svou ministerskou funkci, když v souvislosti s tím to byl právě on, kdo ve dvou případech důvodně odvolal své dva podřízené, a v souvislosti s tím podal k příslušným orgánům činným v trestním řízení odpovídající podněty k zahájení jejich kvalifikované činnosti. Pak je tedy logicky nutno vyčkat, až příslušné OČTŘ dotčená řízení provedou a kvalifikovaně rozhodnou. Takže v rámci této procesní logiky by jen stěží kdokoli mohl prezidentovi republiky cokoli vyčítat. Byť by to byl třebas i odborník na ústavní právo. Bez komplexního zohlednění a vyhodnocení analogie předběžné otázky v uvedeném smyslu interpretace pojmu „zbytečný odklad“ by v tom směru asi neriskovala většina objektivně uvažujících nezávislých nezainteresovaných právníků. A to by měli umět odhadnout a rozlišit i kvalitní a zkušení redaktoři z těch objektivních médií. Totiž (jak je zcela jasně pochopitelné z toho, co je shora k tomuto tématu byť i jen stručně uvedeno) evidentně v tom není žádná velká věda. Stačí jen trocha logiky. Či selského rozumu, chcete-li. O ničem jiném to není. Takže pokud prezident v dané problematice postupuje dosavadním způsobem, pak mu jen stěží lze cokoli vyčítat. 

Podobně, jako v případě tak emotivně až dramaticky přemedializované problematiky dosavadního neschválení tzv. „výročních zpráv“ České televize asi za dva předchozí roky, co stále ještě čekají na vyřízení v příslušných agendách Poslanecké sněmovny. Podobně i tam došlo k analogické situaci, když jeden z tzv. nezařazených poslanců před nějakou dobou podal nějaké podněty k OČTŘ v souvislosti s nějakými problémy v rámci obsahů zmíněných tzv. „výročních zpráv“. Takže i zde je nutno nejprve řešit posouzení právního institutu těch předběžných otázek (jak už bylo shora vysvětleno) a ani zde tedy nelze vyčítat nic právě těm poslancům, kteří na logiku právní analogie procesního institutu předběžné otázky odkazují (a nenechají se zastrašit mediálním ani politickým tlakem).    

A konečně drobná poznámka ještě k odůvodněnosti, opodstatněnosti a k průkaznosti oněch momentálních mediálních a politických tvrzení o vládní a ústavní krizi (což už v případě motorického automatismu některých médií mohou normální lidé vnímat asi i jako velmi kontraproduktivní mantru). Občan, volič a daňový poplatník v tomto státě už za těch předchozích 30 let něco zažil a za tu dobu už také získal i nějakou tu mediální i politickou zkušenost, takže už asi dokáže sám rozlišit, co je to vládní krize, co je to ústavní krize, i co je to propaganda a mediální masáž. A nepochybně už také umí rozlišit vládní krizi (čili krizi vlády jako takové) od vnitřní krize jedné vládní strany. A rozpozná i krize uvnitř jiných stran. A rozpozná i partajní krize ideové, například i ty různé problémy opoziční, a jiné, jim podobné a další. 

Zdejší občan totiž vůbec není hloupý. A když zatím ještě mlčí, tak to samo o sobě ale ještě vůbec nemusí znamenat, že nic neví, a že tedy nemá co říct.

JUDr. Pavel Foltán, (mediální analytik a mediální právník)