Kdosi odkudsi mi (už na počátku té mojí mise) po komsi poslal vzkaz: „Tak se nám zdá, že tu funkci v té Radě ČTK máš asi za trest, žes už hodně a moc dlouho tu nemocnou moc zlobil. A to ta nemocná moc nikdy nemá moc ráda. Znáš to.“ Znám, a to dost zblízka a dobře. Na vlastní kůži. Už asi tak padesát let. A jak mi u nás doma v našem „rudém koutku“ už začátkem 90. let řekl přítel Karel Kryl: „Ty jsi prostě rebel už geneticky.“ A měl recht, jako vždycky, a z lednice vyndal dva lahváče. „Jo, tak od Tebe to teda pinklich sedí.“ Obratem jsem Karlovi vrátil ten jeho kompliment. A ty naše vychlazené lahváčky jiskrně zacinkaly. (Mluvili jsme tehdy spolu o našich otcích a dědech.) Dost často si na to vzpomenu. Avšak nejenom na to, ale na všechno, co jsme tehdy spolu probírali. Tyhlety vzpomínky už během předchozího čtvrt století ke mně přicházely čím dál častěji. A poslední dobou jsou tu zas, i několikrát denně. Zhusta se mě lidi ptají: „Co by na to dneska řekl Karel?“ A já jim (i při té mé příslovečně vrozené skromnosti) odpovídám: „Karel by na to řekl zhruba to, co říkám já.“ (A zatím jsem k tomu ještě neměl ani jedinou reklamaci.) Něco málo – co zatím šlo zveřejnit – jsem o tom (a nejen o tom) už napsal do své knížky o Karlovi, a o té naší anabázi „bez bázně a hany“, co jsme spolu prožili hned v těch prvních letech euforismu–ovečkismu po hentom onom převratu (alias Velkém Vítězném Listopropadu). Ta knížka je tím ostře nabitá a ty své Smith & Wesson má proklatě nízko. I proto ji čertíci do dvou měsíců po jejím vydání (asi programově symbolicky = k datu 25. Února) zahnali do klece klatby a interdiktu mezi henté oné libri prohibiti. Jaká čest! A to teď myslím vážně – děkuju jim za to, neboť právě i tímhle = touhle cenzurou a touhle šikanou zase mládnu asi tak o to půlstoletí a násl.

Předmluvu a pomluvu (dříve tzv. „doslov“) k té knížce napsali dva našinci od fochu, a to „Žanťák“ a „Standovec“. A jak někdo někde směrem k tomu ocitoval: „No, zřejmě slušnej oddíl, no.“ A tu knihu křtil v Brně nestor Jarda Bobek, no a den před tím v Praze ji pokřtil i nejčtenější slovenský spisovatel Jožo Banáš (např. autor bestselleru „Idioti v politike“, a románu „Prebijem sa! Štefánik“ a dalších neo-totalitě protivných titulů), samože našinec Jožo je tedy rovněž i na Slovensku persona non grata – jak jinak, že (?) milé děti.

A henten oný „Žanťák“ je mimo jiné i mým kolegou v té Radě ČTK – a tak tam spolu sedíme, a kroutíme tam vespolek už třetí rok. A už třetí rok nám oběma jdou hlavy kolem i nad tím, „co všechno nemožný je tady v tý Radě ČTK možný“. A jak po celý život (co já si pamatuju) velmi moudře říkával můj otec: „Možný je tu všecko, ale jistý je tu jen to, co už bylo.“ A měl pravdu. Imrvere mě o tom kdekdo z okolí (včetně těch „masmédií“) dál utvrzuje, což činí každodenně i každovečerně „náčelníku, můžu to tak napsat?“  Takže in medias res: A zcela vážně – není to plezír (spíš je to cosi jako „mission impossible“) – být coby erudovaný právník, se zkušenostmi ze čtyř desítek let praxe (vč. mediálního práva od jeho tuzemských počátků a cca. dvou desítek let praxe na špičce mediální regulace státu v této republice), čili být s výbavou a výcvikem na zmíněné úrovni vysazen coby „sám voják v poli“ resp. ve dvojici s Žanťákem, asi jako ty legendární mise Silver A / Silver B a další (a kdo to zná, tak ten ví, že těch dvoučlenných misí bylo víc), čili být vysazen zcela bez pomoci rovnou do jámy lvové, kde protivník má super týlové zabezpečení s kompletní infrastrukturou (za těch předchozích cca. 30 let Maginotově opevněnou). No, a teď Ethani Huntové ukažte, co umíte. A časem pak sami zjistíte, že vám tady nikdo nepomůže. Pilátová, podej lavor, mejdlo s jelenem a ručník. Žeano, někteří páni poslanci, páni lobbyisti, a neo-post tržní komsomolci? Inu, opět aktuálně aktuální realita? Nicméně (a zejména pak od časů moše Einsteina) všechno je relativní, včetně henté oné absolutně relativní relativity … A každej ať si to přebere sám.

Protože tu mediální problematiku, i to mediální prostředí znám „jak svý boty“ důvěrně už po dobu zmíněné řady desetiletí (s velkou spoustou svých osobních zkušeností k nezaplacení, ze všech možných úhlů pohledu), a protože mám osobní (profesní praktickou, ale i akademickou a další) zkušenost i z oblasti mediální regulace – jak na státní úrovni, tak i na úrovni veřejné – můžu (na rozdíl od jiných různých funkcionářů, apod. osob) srovnávat velmi dobře a přesně – tuhle komplexní výhodu má (v reálu nejen teď a tady) skutečně jen málokdo. „Můžeme o tom pochybovat, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“ ? Takže pochopitelně a na rovinu ani teď a tady neříkám, že jsem nevěděl, kam jdu – čili co je ta ČTK a co je ta její Rada – nicméně ani v divokém snu by tu leckoho asi nenapadlo, v jakém stádiu „funkční“ regulace a tedy i v jakém stádiu právního vědomí (spíš bezvědomí) to tam je.