Potkala mne díky PánuBohu ta výhoda, že toho strejčka mám. A tak jsem se o něj posléze rád podělil i ve prospěch dalších generací, např. když jsem ještě přednášel na jedné univerzitě, a každému ročníku (už na první přednášce) jsem zdůraznil jakoby bonmot, a to, že: Když média použijete dobře, čili pozitivně, tak je to něco jako Boží dárek. Ale když ta média použijete špatně, čili negativně, anebo když je dokonce zneužijete, pak je to něco jako zbraň hromadného ničení. K této své definici se hrdě hlásím. A mám těmi svými zhruba 40 lety praxe (a z toho 30 lety i v mediálním právu) už bez pochyby zcela spolehlivě ověřeno, že tenhle poznatek je axiom.

V předchozím čtvrtstoletí se mediální prostředí v tuzemsku vyvíjelo překotně, nezřídka i (jako by zdánlivě) chaoticky. Ovšem i řízený chaos je relativně známou metodou. Každopádně ona tuzemská mediální krajina tomu v současnosti reálně odpovídá. Tedy nic moc – reálně vzato. Včetně toho, že kvalita stavu a výstupů z toho mediálního prostředí ovlivňuje i úroveň onoho tzv. právního vědomí veřejnosti (jak se kdysi říkávalo „veřejného mínění“). To je jádro pudla – jednoho z nejpodstatnějších a nejvážnějších problémů tzv. „postmoderního věku“, takže i té tzv. „naší současnosti“.

I z mediální historie jsou známy praktické příklady, jak velice křehká a nevyzpytatelná může být fatální chyba, když někdo není schopen rozeznat jemnou hranici mezi rizikem a hazardem – i v médiích. Například učebnicový příklad z USA, když relativně před mnoha lety tam jedna rozhlasová stanice odvysílala jednu rozhlasovou hru o útoku z vesmíru právě na tu lokalitu. A ta hra byla tak sugestivní, že bleskově způsobila v celém tom státě i jeho okolí chaos a paniku téměř apokalyptického střihu. To byl případ té hry s ohněm, co se ihned a fatálně vymstila. A téma té hry s ohněm (dle libosti těch „hráčů“) může být jakékoli a o čemkoliv. Postupem času globál propaganda propracovala svou technologii natolik, že mediální mainstream už s velkou částí lidstva „cvičí jak s opicí na gumě“. Bohužel. A profesionální úřednictvo (odpovědné zde právě i za to, že veřejnost, občané, normální lidé budou od těch nebezpečí ochráněni), tak ono úřednictvo ne vždy zvládá všechny ty své povinnosti, plynoucí z určeného poslání státních, či veřejných struktur odpovídajících typů a úrovní.

Na mediální scéně letos dominuje (a čím dál víc) téma tzv. „koronakrize“ a to až tak, že jak se říká v tom lidovém rčení – „už se bojíte otevřít i konzervu“. To je stav, kdy už by ti mediální analytici všech těch médií měli bít na poplach a zatáhnout za onu záchrannou brzdu bezbřehé kreativy a chorobné senzacechtivosti mediálních exhibicionismů, fetišismů rating / share čísel a následných zisků z reklam a dalších katalyzátorů, přehřívajících už ani neregulovanou rotaci soukolí generátorů té hazardní mašinerie. Veřejné mínění tady už od jara kritizuje fakt, že tu (zejména ten mediální mainstream) celoplošně šíří napětí a strach. A jak je všeobecně známo, (a už to tu bylo nespočetněkrát řečeno), tak strach zabíjí. Ještě jednou: To, co zabíjí, je strach. 
Konkrétní příklad: V mediálním prostoru (logicky v tom nikoli mainstreamovém) se už velmi dlouho kritizuje, že mainstream protěžuje paniku jednoho dosud veřejnosti zcela neznámého parazitologa, co notoricky do veřejnosti mediálně šíří své katastrofické vize, které velká část veřejnosti (jak známo) považuje za „šíření poplašných zpráv“. Ty jeho katastrofické vize pak sice následující vývoj skutečného stavu zcela vyvrátí, za což se pak onen parazitolog s klidem jakože „omluví, že se mýlil“ a podobně, ale zanedlouho v mediálním prostoru šíří další ty své prognózy tisíců mrtvých, které nebude kam dávat, atd. atd. atd. Mnozí normální (čili i duševně zdraví) lidé v rámci diskusí v tom svobodném (a zatím ještě nezávislém) mediálním prostoru již delší dobu s nadějí vzývají docenta Chocholouška, aby mu svou tarasnicí zapálil koudelku. To ale ti profíci z analytiky a redakcí těch mainstreamových médií nevidí, neslyší, „negómó“ – jak se říká ve štatlu. Takže onen parazitolog opět dostal mediálně exkluzivní prostor např. v rámci „prime time“ zpravodajství české CNN Prima News, kde zmíněný parazitolog všem zvěstoval v podstatě to, že ty Vánoce jsou problém a vyvolají třetí vlnu, ještě horší, atd. atd. atd. (Inu, ono se tu už asi tak rok, možná dva, neoficiálně ví také něco víc, ale řečeno s panem Werichem „takovouhle pravdu se v novinách nedočtete…“, že. A media mainstream mlčí, asi to hraje na oný model death beatle.) Jenomže aktuálně se ví i to, že ten parazitolog i v DVTV dostal prostor k projevu, a v něm výslovně řekl, že chce lidi vystrašit, aby se báli, měli stavy úzkosti, aby měli deprese, a tak dále. Tož, kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám.

Inu, z právního hlediska jen tak například: Kdyby se třeba kdesi kdosi dozvěděl, že by někdo někde mohl mít z toho „media efektu“ obranný reflex (což má psychologickou logiku), a že by v důsledku toho podal příslušným OČTŘ (tj. orgány činné v trestním řízení) odpovídající podněty k zahájení trestních řízení, pak by ty shora zmíněné medializace byly pro ty OČTŘ asi dost zajímavými (přinejmenším) tzv. indiciemi, ale možná už i důkazními prostředky. A v případě těch dotčeným médií by se třeba leckdo leckde mohl domnívat, že by pak mohla mít hentá dotčená média možná i akutní starost, aby neuvisela v tzv. součinnosti a ta se (jak dobře známo) posuzuje stejně, jako trestná činnost, ke které se váže. Tak by si leckde leckdo možná mohl myslet, že ani pro ta (zavdavší si) média teda možná perspektivně jakože nic moc, že jo. A to by pak třeba kdosi kdesi mohl dodat, že kdoví jestli tu i státně regulační RRTV rozlišila tu jemnou hranici mezi rizikem a hazardem, když ani ona zatím zasé nicc nicc nicc zasé nicc nicc nicc zasé nicc nicc nicc zasé nic … (jak už kdysi zpívával jeden valašský folk-rocker).                   

Ona totiž přinejmenším ta shora stručně popsaná problematika případu CNN Prima News i v téhle konkrétní kauze by se té RRTV (coby státního regulátora obsahu vysílání) mohla v nejbližší době týkat i procesně právně – tedy co do zahájení správního řízení tzv. ex offo (fakticky ze zákona se jí to věcně týká už teď á priori, což ti analytici, právníci, aj. úředníci a odborníci na Úřadu RRTV nepochybně velice dobře vědí). A jak by třeba leckde leckdo mohl nabýt pocitu, že kdyby ta státní RRTV byla i v tomto případě v nečinnosti, tak že by pak asi v té součinnosti mohla viset i ona. Jako perspektivní vyhlídka to tedy asi nic moc není, že? Ale zrovna tahle RRTV toho v předchozí pětiletce (a zejména pak v některých právních kauzách) prokaučovala už mnohem víc, než si zatím sama sobě hodlá připouštět. Ale to už je otázka i osobní odpovědnosti jednoho každého člena této RRTV (ale i RRTV coby právnické osoby „an sich“) a potažmo pak je to i otázka odpovědnosti příslušných úředníků z Úřadu RRTV a popř. i osob souvisejících.        

Hranice mezi rizikem a hazardem je zpravidla velmi nepatrná, možná až nepostižitelná, a tím víc pro nezkušeného, či pro toho, kdo se bláhově blamuje, že je každopádně beztrestný. A to se ostatně netýká pouze RRTV – to se týká i ostatních mediálních rad (těch tzv. „malých“ – nicméně často a čím dál víc i s nemenšími problémy), jen to u nich zatím není tak vidět. Snad krom Rady ČT, což je zatím jenom ta vizuální „špička ledovce“ mediálně-radní problematiky, která je zatím jakoby nejzřetelnější. Ale stejně vážné (i vážnější problémy) mohou být i jinde.