Michala znám dost dobře už od jeho studentských let a počátků jeho politické kariéry, takže chápu, že veřejně s politickým podtextem řekl to, co asi hned vyloudilo lehký úsměv u mnoha lidí už jen při představě, že prezident republiky podává ústavní stížnost proti svému vlastnímu podpisu. Zejména při současné vzpomínce na scénku, kdy je u výslechu Josef Švejk se slovy, že se přece nebude prát kvůli vlastnímu podpisu, protože to by ji moc nepomoh…

Samozřejmě, že u politika (i z oblasti tzv. neparlamentní opozice) je legitimní zájem o zviditelnění nově vzniklého hnutí, co hodlá znovu vstoupit do arény volebních klání. V tom případě je taková výzva viditelnější navíc v tom, že Michal ji učinil s cílem tu (v současnosti neefektivně nejednotnou) parlamentní i neparlamentní opozici alespoň v něčem sjednotit. Ale vzhledem k tomu, kam to vláda vede, tak i tohle už je dneska málo. Když je v papiňáku přetlak až skoro před výbuchem, tak páni ministři nemůžou v podpalubí Titanicu s vrchnostensky arogantním úsměvem přikládat pod kotel. Tedy zdá se, že oni si myslí, že můžou. Jenže objektivně vzato – nikoliv beztrestně. Ta kra má svých zatím neviditelných devět desetin hmoty, potenciálu a skryté síly pod hladinou.

Totiž, ten řečený nápad, nechat podání té ústavní stížnosti na Petru Pavlovi, má hned několik nejednoznačných a nejistých míst, a to jak de iure, tak i de facto. Například:

1. Opoziční hnutí ANO coby nejsilnější strana ve Sněmovně (a v absolutních číslech coby politická partaj rovněž vítěz předchozích sněmovních voleb – ať už se to líbí, či nelíbí, komu chce), tak tento nejsilnější politický subjekt v ČR ústy svého lídra řekl hned – a dřív, než Petr Pavel, že hnutí ANO svou ústavní stížnost podá. A prezident republiky pak tím svým řekněme příslibem reagoval až na to Babišovo stanovisko. A tedy až po Babišovi, tedy Pavel reagoval až na Babiše, čili až jako druhý.

2. ANO by tedy bylo samo proti sobě, kdyby si nechalo vzít právě tenhle svůj prim. A navíc by ještě navenek jakoby „vyslalo signál“, že nemá ani odvahu ani schopnost (a podobně) k tomu napsat a podat svou ústavní stížnost samostatně. Tím by asi jasně ztratilo glanc jak u svých voličů, tak u těch potenciálních.

3. ANO by mohlo, (kdyby chtělo), přibrat ke své ústavní stížnosti také další opoziční subjekty, nicméně jako lídr téhle akce, a nikoli jen jako jeden z řady stěžovatelů. To je rovněž logicky jasně pochopitelné, a zjevně legitimní už i z toho, jak ty kostky byly vrženy. A kdyby se i téhle výhody ANO samo jen tak zbavilo, byla by to velká chyba píárová, politická, i jiná (a že jich ANO už v minulosti udělalo „neúrekom, však Andy báči“) – a takové chyby si prostě v současnosti ani do budoucna už prostě nemůže dovolit.

4. ANO z této své pozice může potenciálně vytěžit i další výhodné synergie (jen při té špetce šikovnosti) – například píárově: V případě, že by ÚS zamítl stížnost ANO ještě do srpna (čili ještě v éře Rychetského coby předsedy), pak by to šikovný píárista (asi) mohl mediálně vyložit i tak, že by to možná voliči mohli vnímat i jako cosi „na revanš“ vůči Babišovi, a to jak vůči sokovi z prezidentské kampaně, ale také vůči Babišovi, co byl dlouhodobě vnímán jako „zemanovec“ mnohem víc, než jako „antizemanovec“ – a to je přeci v české kotlině hřích, co se jen tak neodpouští, „že jo soudruzi“… A proč by se ANO mělo předem zbavovat i takových (a podobných) výhod – v budoucnu asi nejen v píárku relativně snadno využitelných (když se to umí).

5. Podobně i v případě, když by ANO ke své stížnosti přizvalo i odborníky na Ústavu a na ústavní stížnosti z Paroubkových staronově nových řad, pak by se nad celým tím ústavně-stížnostním bojištěm ještě mohl vznášet i přízrak pocitu revanše z dob, kdy Rychetského soud šmahem zrušil mimořádné volby do Sněmovny v roce 2009 – a to tehdy řada odborníků, politiků i voličů vnímala jako tah proti Paroubkovi, co byl tehdy předsedou vlády – a řada lidí to vnímala (i nazývala) jako pokus o puč, apod. Ani toto není zapomenuto a z paměti národa vymazáno. A dalo by se to pak píárově využít (při trošce invence a šikovnosti). A podobně, jako i v případě toho předchozího bodu, by ani zde nemuselo být nutnou podmínkou zamítnutí té stížnosti ANO ještě v době Rychetského předsedování – k tomu zamítnutí by mohlo dojít i potom – a taky by se to dalo píárově snadno vytěžit. Na bulvár mejnstrým všech mediálních pavlačí v tuzemsku zvyklý konzument si bleskově spočítá relativní pravděpodobnost i toho, že duch páně Pavla Rychetského asi v brněnském ústavním paláci bude přítomen i poté, co se nynější předseda pak v tom srpnu odebere do nepochybně velmi bohatě zajištěného důchodu. Inu, ta lidská 1. i 2. signální soustava holt nějak funguje, no a o tom ví své i pár šikovných píáristů, že…

6. Obecně – tj. i mimo ANO a jeho zájmy – jsou tu i jiné faktory, a to i procesněprávní – jako např. to, že když by tu svou ústavní stížnost podával prezident, pak by TŘEBA mohla nastat i jedna z verzí, že by ÚS tu jeho stížnost ani neprojednával, a už ve fázi tzv. přípravného řízení by ji odmítl (pozor – nezaměňovat s pojmem zamítl – to totiž není totéž), a to např. i z důvodu, že ji Pavel de facto podává svým způsobem sám proti sobě, čili sám proti svému vlastnímu podpisu pod tím zákonem, který pak sám zpochybňuje. Čili de iure coby účastník stěžovatel je ve stejném řízení zároveň také účastníkem, proti němuž tu svou stížnost sám podává – to vše v jedné osobě. To by totiž v dějinách ústavního práva tohoto státu (od roku 1918 doposud) byl asi první a jediný paradox takové účastnické schizofrenie, a NOTA BENE ještě v případě, že by se tu jednalo o schizma prezidentské. Nevídaně kuriózní je už pouze to, že prezident nebyl (pravděpodobně svým týmem odborníků) preventivně moc dobře ochráněn od nebezpečí toho druhu. Z mnohaleté vlastní zkušenosti vím, že (jak správně říkával už můj otec) „tady je možné všechno a jisté je tu jen to, co už bylo“ – a za obou režimů, co jsem tu doposud zažil, už jsem viděl řadu až nepochopitelně roztodivných kuriozit v oné tuzemské justici, včetně jedné ústavní stížnosti, co se mě týkala skoro na chlup už před 20 lety, a v níž (po zásahu tehdejšího předsedy strany a vlády Špidly) jeden tehdejší ústavní soudce vyrobil rovněž dost podivuhodně roztodivný klenot ústavního soudnictví, ale v tom případě to nebylo účastnicky schizofrenní (to bylo „jen“ politicky totální, či totálně politické, chcete-li). Nicméně, i s tou procesní „schizofrenií“ v osobě účastníka řízení už jsem se ve své více než 40leté praxi rovněž jednou setkal, ale to bylo řízení civilní (takže nikoliv ústavní), no a ta „schíza“ tam tehdy nebyla způsobena dotčeným účastníkem řízení, ale soudem (a kdovíkým ještě v pozadí), čili státem, a proti vůli občana – účastníka. Tím ale budiž reálně řečeno, že v praxi se mohou dít, a vskutku dějí, různé skutky a podivnosti také v justici. A z toho plyne, že ani ÚS v tom stávajícím složení asi nebude mít sto chutí k tomu, aby zde rozhodoval ausgerechnet v takovém případě, kdy tu někdo (a nota bene prezident) podává ústavní stížnost na svůj vlastní úkon. Vždyť by tím ten soud asi mohl vytvořit i precedens, a co když by se to pak rozjelo jak při výsadku a napadalo by toho z nebe na ústavně soudní stůl jak při spojenecké invazi. Vždyť už se mockrát v politice kritizovalo, a pak v médiích jak z jeskyně ozývalo, že se tu někdo někdy chová tak, jako by ÚS byl třetí komorou parlamentu, že ovlivňuje politiku, že… A někdo pak odejde do důchodu, ale na těch po něm to tu pak zůstane, a politici a média to budou donekonečna rozmazávat, a kdo to pak tady má mít zapotřebí…?

Dalo by se k tomu tématu a jeho okolí dodat ještě ledacos v různých souvislostech. Ale tohle je pouze rychlá malá glosa – nikoli žádná hloubková analýza. Od toho tam ti činitelé mají ty své kolektivy expertů, poradců, atd. Co tu ale z celé té situace, i ze shora naznačených konotací vyplývá, je pravděpodobně mimo jiné i to, že ta situace je zatím evidentně výhodnější pro ANO, a evidentně není moc výhodná jak pro Hrad, tak ani pro vládu & spol. A řečeno s hláškou z filmu, jak v něm pravil jejich Sodoma Gomora páter Otík „…co se stalo, nedá se odestát…“ a hned navrhl způsob jak tam uklidnit veřejné mínění. Ale to veřejné mínění právě v tomhle případě toho zákona asi jen tak snadno uklidnit nepůjde. Spíš to tady bude čím dál neklidnější. A pro některé z těch stran jistě i složitější. ANO má zatím jednu výhodu, že ať už tu svou ústavní stížnost vyhraje, anebo ji prohraje, tak politicky a píárově by na tom vůbec nemuselo prodělat.

A jak to dopadne?

No comment.