Vláda se dále shodla na zvýšení maximální výše čerpání rodičovského příspěvku. Cílem vlády je podpořit ohrožené skupiny obyvatel v době vysokých cen energií a vysoké inflace. V březnu dosáhla inflace meziročně 12,7 % a vše nasvědčuje vysoké inflaci i ve zbytku roku. 

Snahu vlády o podporu ohrožených domácností a snahu o využití zacílené pomoci místo plošných opatření lze v současné době do jisté míry kvitovat. Plošná opatření, jako je snížení sazby na DPH nebo na spotřebních daní, mohou být vhodná a administrativně levná opatření na podporu agregované poptávky. Nedostatečná poptávka ale není problém dneška.

V současné době vysoké inflace je vidět, že i pravo-středová vláda vidí nutnost podpory domácností i za cenu vyššího schodku veřejných financí. Plošná opatření mají nyní dvě zásadní nevýhody. Zaprvé, taková opatření by byla pro státní rozpočet výrazně dražší, aby dosáhla podobných výsledků jako cílená pomoc. Zároveň se k pomoci dostanou i domácnosti, které ji „nepotřebují“. Zadruhé, navyšování vládních výdajů a snižování daní je vodou na inflační mlýn. A to nikdo nechceme. Cílem je tedy podpořit ohrožené domácnosti, a přitom udržet veřejné finance a inflační tlaky na uzdě. Pokud tedy vláda chce finančně podpořit ohrožené domácnosti, je cílená pomoc správný krok.

Jenže limity navrhovaného balíčku stanovují, že na podporu mají nárok domácnosti s příjmem pod jeden milion korun hrubého, jak dodatečné doplnil ministr Jurečka, a mají děti mladší 18 let. Takových domácností je v České republice přibližně 1,06 milionu. Jde tak o přibližně 73 % ze všech domácností s alespoň jedním dítětem pod 18 let a zhruba 23,6 % ze všech domácností v ČR.[1] Vzhledem k množství potenciálních příjemců se jedná spíše o plošnou podporu. A to i přestože nemalá část domácností o příspěvek nezažádá, ať už z přesvědčení, neochotě komunikovat s veřejnou správou či kvůli neschopnosti žádost vyplnit.

V podobě balíčku lze cítit silný vliv lidovců, kteří svoji politiku orientují na rodiny s dětmi. Přitom tyto rodiny tvoří pouze zhruba 40 % domácností, které jsou růstem cen nejvíce ohrožené. Zbylých 60 % tvoří především senioři a lidé předdůchodového věku. Ti nejenže nedosáhnou na „plošnou“ podporu jako dalších 1,06 milionu domácností, kde řada z nich pomoc od státu ani nepotřebuje, ale mají i další problémy. Prvním problémem je velmi omezená možnost přivýdělku. Druhým pak jiné složení spotřebního koše, kde mají větší zastoupení náklady na energie a bydlení. Právě energie, jejichž cena raketově roste. Inflace v případě seniorů tak navíc bude vyšší než obecná míra inflace. Místo růstu cen o 12,7 % může být inflace seniorů klidně 20 %. Jsou tedy ohroženou skupinou stejně, nebo i více než rodiny s dětmi.

Největší problém vidím, podobně jako další ekonomové, v opomenutí 800 tisíc seniorů, kteří žijí sami bez partnera. Na náklady na bydlení a další potřebné položky jsou často sami. Takovým seniorům pomáhá alespoň vdovský důchod. I tak patří mezi nejohroženější skupiny obyvatel. Zhruba 60 % z této skupiny domácností bydlí ve vlastním, ale celá pětina žije v nájmu. Dvě třetiny z těchto domácností navíc vytápí zdražujícím se plynem. Je tedy dost dobře možné, že v případě seniorů, kteří žijí sami, bydlí v nájmu a topí plynem, činí náklady na bydlení celý důchod. Bez podpory rodiny či bez významných úspor, které nyní kvapem znehodnocuje inflace, není situace pro tuto skupinu seniorů udržitelná. Zde je třeba pomoci.

Rozumím starosti vlády o schodek veřejných financí, ale pokud jednou usoudí, že je třeba pomoci ohroženým domácnostem, tak je potřeba pomoc lépe zacílit. Limity na příjmy jsou příliš vysoké a zranitelná skupina seniorů, kteří žijí sami, v nájmu, topí plynem, nemají úspory a ani pomoc rodiny, je tvrdě zasažená inflací, a navíc úplně opomenuta. Přitom by se jednalo o podporu nižších stovek tisíc domácností, které by se v balíčku, který se nyní týká 1,06 milionu domácností, dost možná i ztratily.