Ázerbájdžánská komunita žijící v České republice na Staroměstském náměstí zapálila svíčky a uctila tak památku civilistů, kteří před třemi desítkami let ztratili život v ázerbájdžánském městě Chodžaly a jeho okolí.

Masakr, také známý jako Chodžalská tragédie, byl nejhorším krveprolitím, ke kterému došlo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu. Dne 26. února roku 1992 ve městě Chodžaly a v jeho blízkosti zahynuly stovky ázerbájdžánských civilistů, kteří byli zabiti arménskými ozbrojenými jednotkami. Údaje o zabitých civilistech se různí, ale oficiální zdroje uvádějí přes 600 zavražděných a nezvěstných, z nichž velkou část tvořily ženy a děti.  Událost se stala největším masakrem v průběhu konfliktu o Náhorní Karabach.

Desítky Ázerbájdžánců včetně uprchlíků z Náhorního Karabachu na pražském Staroměstském náměstí vyslechly proslov Eldara Valiyeva, který zavzpomínal na tragédii, jež se stala před 27 lety.  „V dějinách každého národa jsou tragické události. V těch českých jsou to Lidice, Ležaky vyhlazené během čtricatych nacisty, v ázerbájdžánských jsou to pravě udalosti v Chodžaly. Na podobné události nesmíme zapomínat, aby se v budoucnu nemohli opakovat,“ řekl na Staroměstském náměstí v Praze Eldar Valiev, ázerbájdžánský aktivista, který upomínkovou akci organizoval.

Situace před krvavou tragédií

Masakru v Chodžaly předcházela snaha armenů o připojení Náhorního Karabachu k Arménii.  Jednalo se přitom o území, kde vedle sebe žily obě národní komunity – ázerbájdžánská i arménská, a region byl a dodnes je oficiální součástí Ázerbájdžánu. Národnostní konflikt v Karabachu utlumený na desítky let tím, že oba kavkazské národy byly součástí Sovětského svazu, se vyostřil koncem 80. let minulého století, a nasledně přešel do ozbrojených střetů a násilností. Z těch se po rozpadu SSSR stala otevřená válka mezi dvěma státy vzniklými z bývalých sovětských republik. Stupňující se národnostní vášně už v předchozích letech zapříčinil velké pohyby obyvatelstva. V roce 1988 mělo město Chodžaly 2135 obyvatel. Kvůli válce v Náhorním Karabachu a vyhánění Ázerbájdžánců z Arménie toto číslo v roce 1991 narostlo na zhruba 6000.

V říjnu 1991 arménské ozbrojené jednotky přerušily silnici spojující Chodžaly a se zbytkem Ázerbájdžánu. Jediným možným způsobem, jak se Ázerbájdžánci mohli dostat do města, byla vrtulníková přeprava, protože město disponovalo jediným letištěm v Náhorním Karabachu.  Chodžaly bránili místní ázerbájdžánští dobrovolnici a malá skupina jednotek OMON pod velením Alifa Hajijeva. Před arménským útokem bylo Chodžaly bez dodávky elektřiny, plynu, vody a pouze se sporadickými dodávkami jídla.

Únorové události v Chodžaly

Ve městě Chodžaly zůstalo vedle civilního obyvatelstva i několik desítek vojáků. V oblasti byl také přítomen 366. motostřelecký pluk ještě nedávno patřící do sestavy Sovětské armády, který nově spadal pod velení Společenství nezávislých států. Důstojníci a z velké části i řadoví vojáci byli ovšem arménského původu. Neřídili se tak rozkazy nadřízeného velitelství a přidali se k arménským bojovníkům samozvaných jednotek Náhorního Karabachu nebo je podporovali.

Arménské jednotky s podporou tanků zahájily útok na Chodžaly a pod jejich náporem začali civilisté i zbývající vojáci z města prchat. Dne 26. února arménští ozbrojenci začali střílet po civilistech prchajících z města, kteří se ve zmatku vydali i do oblastí ovládaných arménskými jednotkami a byli nemilosrdně vražděni. Přeživší, kteří unikli, z velké části zemřeli na následky podchlazení v drsném horském prostředí. Stovky lidí zůstaly skryty před útokem ve městě ve svých domech a sklepeních a poté byli brutálním způsobem pobiti postupujícími arménskými oddíly. Výsledkem událostí bylo přes šest stovek mrtvých a nezvěstných.

Arménská strana bránila nezávislým pozorovatelům v přístupu do oblasti masakrů a útok na Chodžaly označovala jako normální vojenskou operaci, při které došlo ke ztrátám na životech. Ať už byl a je arménský postoj k Chodžalskému masakru jakýkoliv, svět vnímal a vnímá události v Chodžaly jako jeden z nejhorších zločinů spáchaných proti lidskosti po pádu komunistického impéria v Evropě a Asii.