V nedlouhém vyjádření Halík zopakoval poněkud již obehranou písničku o hradním extrémistickém nebezpečí, mimoděk však přitom odhalil typické vzorce (a slabiny) „pravdoláskového" uvažování a jednání, a stojí proto za pozornost.

V prvé řadě předvádí čtenářům neuvěřitelnou bohorovnost, s níž hodnotí osoby a ideje, bez sebemenší snahy nějak prokázat objektivitu těchto svých, často velmi příkrých, soudů. V citovaném textu např. chválí jakýsi „inteligentní konzervatismus", jímž patrně myslí své vlastní konzervativní zvyky, nebo universitní sako Harryho Pottera, a naopak razantně zatracuje hodnoty hájené iniciativou D.O.S.T., které šmahem označuje za „soubor extrémních, provokativních a hloupých výkřiků". Zdůvodnění nemá potřebu dodat. Stačí přece, že to říká on.

Jiným nepřehlédnutelným rysem Halíkových postupů jsou laciné, avšak o to emotivnější paralely. V citovaném textu Práva například tvrdí, že „tito lidé" (rozuměj lidé z D.O.S.T.) chystají „protievropskou, nacionalistickou a šovinistickou frontu", varuje před oživením „druhorepublikového fašismu" a poučuje, jak nebezpečné je to v době, kdy „svět prochází krizí"! S využitím bajky o nástupu fašismu tak jaksi mobilizuje a získává si sympatie i u těch, kteří by ho jinak těžko přijali. Stavební kameny jeho konstrukce jsou přitom značně problematické. Co přesně myslí termínem „druhorepublikový fašismus"? Gajdovu Národní obec fašistickou s její ideou korporativního státu? Nebo tehdejší česko-slovenskou vládu? Nebo nacisující skupinky českých germanofilů, které volaly po jednotné německé Evropě? Nebo jsou pro Halíka „fašisty" všichni, kteří tehdy kritizovali První republiku zprava? Je fakt, že u některých těchto kritiků se projevily různé antisemitské úlety, u mnohých ovšem naprosto ne (připomeňme třeba známého tomistu Braita či K. Schwarzenberga staršího). Bylo by proto na místě rozlišovat postoje tehdejších osobností a upustit od glajšachtující démonizace. Jenže takhle Halík vůbec neuvažuje. On hledá klacek a „druhorepublikový fašismus" se mu teď na české konzervativce hodí. (Asi ho přitom ani nenapadne, že by někdo mohl snadno vznést otázku, zda nemají k modelu korporativního státu ve skutečnosti nejblíž vize tzv. „občanské společnosti" a k německé Neue Europe projekt superstátu EU).

Lidem z iniciativy D.O.S.T. Halík také vyčítá, že prý „nemyslí a nedomýšlejí to, co by se stalo, kdybychom opustili Evropskou unii". Pravdou je opak. Právě tito lidé o unii přemýšlejí. A právě to přemýšlení vzbuzuje jejich skepsi a vyostřuje kritiku. Propagátoři vstupu ČR do unie okřikovali kdysi všechny odpůrce tvrzením, že chceme-li ovlivňovat podobu EU, musíme do ní nejdřív vstoupit. Brzy po vstupu je ale začali okřikovat zase, tentokrát s tím, že prý, když už v EU jednou jsme, tak máme „držet basu". Halíkova „logika" v této věci je podobná. Lidem, kteří dlouhodobě varovali před přílišnou závislostí na EU, nyní vyčítá, že prý si neuvědomují, jak moc jsme na EU závislí. A jako by to nestačilo, ještě je kopne „vtipným" označením za nemyslící.

Tím se dostáváme k dalším rysům Halíkova uvažování a vystupování, totiž ke vnímání oponentů jako nepřátel a k inkvisitorské rétorice. Halík odmítá vést s odpůrci normální souboj idejí. V jeho očích je diskvalifikuje již to, že se odvažují s ním nesouhlasit. Osobně jsem jej vyzval k veřejné diskusi o hodnotách, které D.O.S.T. hájí. Odmítl. Přijetím diskuse by totiž připustil, že nejsme nějací podivní „droidi" z filmové série Star Wars, ale prostě jen lidé s jinými názory než on. A to nehodlá riskovat. Co kdyby se mu pak nepodařilo obstát v argumentací? Raději se zahaluje majestátem akademických titulů a mezinárodních trofejí a naznačuje, že přijetím diskuse by se snížil na úroveň oponentů. Ty pak ovšem nenechá plavat, nýbrž z médií je zasypává kulometnou palbou stigmatizujících urážek. Zdůrazňuje apokalyptické hrozby, které by na společnost dopadly, kdyby sešla z jeho „pravé cesty" (například ve vztahu k EU) a odpůrce exkomunikuje ze „slušné společnosti" takovým způsobem, že by si od nich pes kůrku nevzal. Naposled to potkalo hradního vicekancléře Petra Hájka a předsedu Akce D.O.S.T. Ladislava Bátoru, o nichž Halík prohlásil, že „svými odkazy na křesťanství toto náboženství diskreditují"!

V rozporu s uvedeným Halík tuze rád z pozice kněze zdůrazňuje svou tolerantnost. Nedávno kdesi hovořil o dělící čáře mezi lidmi otevřenými, k nimž se hlásí, a uzavřenými dogmatiky, lhostejno zda křesťany či atheisty. Taková jednoduchá bipolarita ovšem existuje jen v Halíkových sentencích. Zmínky o hledání znějí sympaticky, neboť hledajícím je v jistém smyslu každý člověk, ovšem snadno se za nimi může schovávat obhajoba názorové laxnosti, ba cynismu. A naopak, lidé, kteří se snaží stát za svými ideály, nemusí ještě být uzavřenými „fundamentalisty". Tohle jsou ale věci, které Halík jistě tuší. Proč tedy tak jednostranně zjednodušuje?

Hledání odpovědi nás dovede k nejsmutnější stránce Halíkova světa. Totiž k tomu, že dlouhodobě zneužívá kněžského povolání k dělání politiky. Nejde o jeho někdejší nezdařenou prezidentskou „skorokandidaturu", a vlastně ani o to, že svá nedělní kázání mění v projevy, v nichž kritizuje vybrané politiky, (což kdesi alibisticky obhajoval tím, že prý v kázáních nikoho konkrétního nejmenuje). O tyto věci opravdu tolik nejde. Jde o to, že prosazováním své vyhraněné politické orientace v Církvi i popsanou autoritativní formou svého vyjadřování, vystavuje ty věřící, kteří s jeho politickými názory nesouhlasí, neúnosnému nátlaku a vyvolává v nich pocit dlouhodobé názorové diskriminace. A to by kněz neměl. To je ve skutečnosti opravdu skandální!

Petr Bahník
autor je místopředsedou Akce D.O.S.T.

Vyšlo v Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku září 2011