Podobná zařízení najdete také v jiných zdravotnických zařízeních i leckde po ulicích, někdy ve zrušených telefonních budkách. Dokonce i kavárny a restaurace, které chtějí vypadat trendy, aranžují ve svých interiérech nejrůznější knihy a tiskoviny.

Knihy se z moderních bytů stěhují na ulici a do veřejných prostorů. Potkává to stále častěji i některé lidi. Knihy a lidi ztrácejí domov. Předmět, který nelze ukrást, protože nikomu nepatří, je bez ceny. A patří k takovým kouskům i knihy? Ti, kdo někdy v poslední době byli nuceni likvidovat domácí knihovnu z pozůstalosti, o tom vědí své.

Kromě pár unikátů neudají běžné exempláře ani v antikvariátech. Ostýchá-li se člověk být za barbara a odvézt bedny plné knih rovnou do sběren starého papíru, rýsuje se ještě možnost obdarovat některou veřejnou knihovnu. Že vás uvítají jako šlechetného mecenáše, nečekejte. Hned za voptáním bude následovat stručné „díky, nemáme dost místa“. Knih je moc, knih je čím dál víc.

Začínám mít pocit, že český termín knihovna začíná být v současnosti mírně zavádějící. Tam, kam chodím za knihami, potkávám stále víc lidí, kteří tam nejsou kvůli knihám. Žactvo si tam dělá úkoly nebo blbne v dětském koutku. Studenti si tam organizují doučování nebo hodiny cizích jazyků. Důchodci přicházejí studovat časopisy, které by si z penze těžko koupili. Bezdomovci se přicházejí ohřát a markýrují četbu čehokoli. Hodně návštěvníků si tam chodí zadarmo vyřídit mailovou korespondenci.

Na jedné diskuzi z cyklu Knihovna věc veřejná jsem se dověděl, že ve Finsku zařizují v knihovnách veřejné prádelny, než se vyperou cíchy, počtete si. Nebo kurzy štupování ponožek tam můžete navštívit. V digitální éře, jak je zřejmé, jsou knihovny z hlediska požadovaných funkcí na roztrhání.

V Čechách se o knihovny rádi přeme. Na jedné straně se jejich budovy staly pro architekty exhibiční disciplínou, na straně druhé se i lidé, kteří v knihovně v životě nebyli, rádi pustí do veřejného sporu o ni, aby dali najevo svůj politický vkus.

Kaplického návrh nové budovy Národní knihovnou v Praze se tak stal památnou politickou bitvou. Někteří politici v ní poodkryli své dotud pečlivě skrývané intelektuální ledví. Ne vždy byl na takový striptýz přitažlivý pohled. Před pařížskou knihovnu Françoise Mitterranda vám určitě začne vrtat hlavou, jestli jezuitské Klementinum v Praze je opravdu ten nejvhodnější knižní sklad ze všech možných skladů.

Na deprimující snadnost, s jakou dnes přicházejí na svět knihy, musejí knihovny reagovat a musejí se připravit i na eventualitu postknižní kultury. Při všech proměnách funkcí bude ale snad trvale platit, že obec, společenství určuje povahu své bibliotéky.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.