Tam, kde jste léta překonávali bez povšimnutí vodní toky, najednou v dlouhých objížďkách máte čas pochopit pojmy jako povodí, rozvodí, ústí a přítok. Vstupujete do krajiny daleko autentičtěji a najednou chápete, že potok je přírodní překážka a že řeka stavěla lidem odjakživa do cesty problém, jak ji překonat. Méně už ale potom chápete, proč například ten miniaturní most v obci Loděnice potřeboval na opravu víc než rok. Zkrátka se dá říct, že katastrofální stav české infrastruktury nás zbavuje automobilové slepoty a že nám navrací prapůvodní radost z cestování.

Dostat se z Prahy do Benešova znamená už dlouhá desetiletí jízdu po nejslavnější české autostrádě. Zvolit však v dnešní době tuto trasu rovná se dobrovolnému vložení hlavy do oprátky. Dálnice je past a opravy u Benešova začínají díky své popularitě v Zelené vlně kandidovat na Zlatého slavíka. Vyhledávač překvapivě nabídl kratší variantu vedoucí přes Štěchovice a Netvořice, když respektoval zákaz mýtného. Potřeboval jsem se dostat do benešovského Muzea umění a designu, protože tam mělo proběhnout slavnostní předání ceny Františka Hrubína, kterou inicioval Klub pražských spisovatelů a která s podporou středočeského hejtmana odměňuje spisovatele se zvláštním osobním nebo tvůrčím vztahem k tomuto regionu. Zlatý podzim vyhnal na sklizená pole mezi Vltavou a Sázavou srnky, nad krajinou kroužili dravci a poklid zrezivělých konstrukcí bývalých zemědělských družstev zval do nostalgie.

„Jdou Josef Padevět se ženou Marií,/ Marie nechce dát z náruče raneček/ z peřiny přehozené vlňákem a zdá se,/ jak je tak skloněna, že na něm pospává,/ lesnaté vrchy vyrůstají nad ně, ale/ oblaka plná sněhu se jich nepouštějí./ Sestupují k Lešanům, mají obejít/ ves a dát se pod Huštinami k Štrachovci." Hrubínova svatá trojice putovala mou hlavou k Lešanským jesličkám, zatímco jsme my, má žena Jana a já, po cestách také tak málo zřetelných objížděli uzavírku za Netvořicemi přes Chleby a Chářovice. Věž Konopiště nás z „lesnatého vršku" sledovala osamocené na prázdných podvečerních silnicích, auto se plížilo chladnoucím vzduchem. Kam se uložily ty děje všechny, vždyť je to jen o něco víc než ubohých sto let od arcivévodovy smrti, a jako by tady nikdo o ničem nevěděl. Střední Čechy pro mě v sobě mají jakýsi tajemný dar zapomnětlivosti. Z vršků není vidět do daleka a leccos se za nimi skryje. Bída, krev, zpupnost i velikost díla.

Františku Hrubíne, Vaši cenu letos obdržela básnířka Jana Štroblová. Ale v kraji to vypadá, jako by i šeptat o tom někdo zakázal.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.