Velikonoční pomlázka, mrskut nebo šmigrust, jak chcete, dávno ztratily autenticitu vitálního projevu a dnes se s nimi potkáte jen v mátožně resuscitovaných napodobeninách. Není koneckonců, jak samy víte, nic tak povznášející jako pohled na tatínky potácející se s pomlázkou od paneláku k paneláku. Platí u nás pravidlo, že žádná příležitost k ožrání se nesmí propást. Na tom si stojíme a nemůžeme jinak. Myslím, že za dojezd velikonočních zvyků v dnešní podobě vděčíme kromě toho i jejich vzrušujícímu sadomasochistickému rázu. Ale tomu všemu vy, děti, ještě asi nerozumíte a vysvětlovat se to nedá, to se musí zažít. Sakrální složka Velikonoc ustupuje do pozadí a přes všechnu snahu křesťanských církví se marginalizuje. Tomuhle asi taky nerozumíte, nerozumí tomu vlastně nikdo. Když proti sobě postavíte meditaci a výprask, víte předem, jak to dopadne. Tohle je vám už patrně bližší. Ovšem folklorní komplex velikonočního času býval mnohem bohatší, jen co si pamatuji. Teď vám tedy povím, o co jste přišly.