V poslední době si stále častěji kladu otázku, kde se ve mně brala ta drzost. Ze dne na den naléhavěji cítím neomalenost počínání, jež bez předchozího varování vrhá mezi lidi slova a sděluje postřehy a názory, aniž je přímo tázán. Ale hlavně odkud se v člověku rodí odvaha něco tvrdit a tvářit se, že věci jsou tak a tak. Čím se ručí například za větu: „Česká společnost je nemocná.“? Jaký faktický smysl může mít třeba komentář tohoto typu: „Mám pocit, že sociální demokracii dochází dech.“?

Noviny, televize, rozhlas a internet jsou plné podobných sdělení a setřel se rozdíl mezi profesionály a amatéry. U těch, které nazývám profesionály, se donedávna předpokládalo, že píší a mluví o něčem, čemu rozumějí, co delší dobu sledují a k čemu si získali z ověřených a důvěryhodných zdrojů dostatek faktických poznatků a logicky je zpracovali. To samo o sobě však vůbec neznamenalo, že jejich texty reprezentovaly reálné skutečnosti. Nicméně jejich relevance se dala předpokládat uprostřed konkurenčního boje obdobně vybavených profesionálů, kde smyšlenka, manipulace nebo hloupost ohrožovaly své nositele existenčně. Kyselina moderních komunikačních technologií rozpustila tato profesní uskupení a do nerozlišitelnosti je smíchala s každým. V konkurenci s emocemi frustrovaných amatérů a laiků nehrozí nic.