O knize její nakladatel, Česká citadela, říká:

Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“. Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory.

Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Chvála pojmu

Otevřel jste důležité téma: pojem! Řečová a myšlenková zkratka. Slovo slov. Slovo, které má dar měnit svůj význam. Je pojem vyprázdněný, pojem vnucený, pojem přikázaná víra, pojem plnohodnotný, pojem čirá ideologie, pojem věcně přiměřený, pojmů, co rozumové myšlení ráčí. V poslední době jsou nejcitovanější pojmy pravda, láska, lež a nenávist. Ale ani pravdoláskařské pojmy si nezaslouží jen posměch a pohrdání. Ostatně spisovateli připadá každý pojem něčím zajímavý, i ten nejpitomější.

Dovolte mi malou etymologickou exkurzi.

Objev pojmu byl revolucí v lidském poznávání světa, bylo to probuzení rozumu, ostrůvek v moři nevědomí, jak píše C. G. Jung, vývojový skok, který otevřel cestu k filosofii. Řeklo by se, pouhé slovo, a mnohokrát se stalo důvodem dalekosáhlých ideových sporů a i velkých historických konfliktů. I všechna politika se točí kolem pojmů a spočívá na pojmech, spor o pojmy je oblíbenou publicistikou filosofujících politiků. Naposledy ve velkém ideovém Manifestu rozebíral pojem demokracie Václav Klaus st.

Ráda bych úvahu o pojmu demonstrovala na Husově příběhu.

Existují běžné i slavné spory o pojem, a jeden z těch slavných mi úplně změnil představu právě o něm; prokázal, že Hus je větší osobností, než se mu přiznává. Ten spor mě přiměl o Husovi psát, a byl i výchozím motivem diskusí a úvah s Jiřím Svobodou, když jsme chystali film. Spor to byl vášnivý, spor na život a na smrt, pro Husa skončil hranicí; hluboce rozdíral tehdejší svět, spoluurčoval jeho další směřování, překračoval celá staletí. Dokonce i teď se pojmy toho dávného sporu chovají tak svébytně, že mi ochotně dovolují vyprávěním je zosobnit.

Spor vyvstal z dvojakosti filosofického výkladu světa a z různosti výkladu pojmů, které obraz světa dotvářejí. Ona dvojakost proplouvá evropským myšlením až z dob antiky, a Hus znal oba její původce, Aristotela i Platóna.

V některých dobách se oba filosofické systémy vedle sebe vznášejí celkem smírně, dokonce, řekla bych, se vzájemně doplňují, v Husově době však spor jejich stoupenců propuká v nevídané síle. A zdaleka nejde jen o různost filosofického vidění. Jsme ve středověku, kdy duchovní páteř společnosti tvořilo náboženské učení a vliv a praxe katolické církve, a spor čistě filosofický, spor vlastně jen pomocný, dostal příležitost vmísit se do teologického výkladu o způsobech a správnosti věření a nešetrně proťal pojetí nejposvátnějšího církevního obřadu, mše svaté.Přímé provázání filosofie a teologie, prolnutí filosofického sporu s teologickým byly tak dalekosáhlé, že se staly duchovní podobou zlomu středověku v novověk.

Zatímco oficiální církevní otcové a teologové podle Aristotela nominalisticky předpokládali, že obecný pojem je pouhé jméno konkrétní věci, přidané nominum s věcí nesrostlé, a že věc, nevázaná žádnou ideou, je proměnitelná, filosofičtí realisté podle Platona namítali, že věc je se svou ideou spjatá, idea je v ní reálně obsažená, je její podstatou a jejím neměnným vzorem, a je tudíž neproměnitelná. Spor o podstatu a podobu pojmu se týkal posvátného úkonu při mši, transsubstanciace, proměny chleba v tělo Kristovo a vína v krev Kristovu. Nominalisté tvrdili, že proměna je skutečná, z chleba se obětí při mši stává skutečné tělo Kristovo, a odvodili z toho i mimořádné postavení kněze, který oběť při mši vykonává; kdežto filosofičtí realisté tvrdili, že proměna je pouze symbolická. Je to spor, který nejen hluboce zasáhl církev, ale lámou se o něj samy dějiny; v pozadí sporu pojmového je spor o postavení církve a věřícího v ní, vedle katolické církve a proti ní se utváří církev evangelická, Evropa se rozkolem své duchovní páteře názorově i mocensky rozpadá, konflikty ústí do celých století náboženských válek, počínaje tou českou, tou husitskou.

Nejvášnivějším odpůrcem oficiálního výkladu transsubstanciace byl John Viklef, on jako první nahlas promluvil o pouhé symboličnosti proměny, a podle oficiální církve to byla nejkacířštější teze jeho spisů; Hus, když si Viklefa objevil, na okraj jednoho jeho textu poznamenal, „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš“, ale Viklefův názor na transsubstanciaci změkčil: k proměně, protože se děje při obřadu oběti Bohu, dochází zázrakem. Odporu k zvěcnělému nominalismu se tím ale neodřekl a zpyšnělému tvrzení, že jsou kněží po svém vysvěcení stvořiteli božími, se v Betlémě vysmál: „Ať nejdřív,“ vzkázal do Plzně jednomu takovému církevnímu hrdopýškovi, „stvoří jednu hnidu! A pak uznám, že jsou stvořiteli.“

My povětšinou zacházíme s pojmy nominalisticky věcně, jsou to pomocníci v zobecňování a ve spřádání souvislostí, je to běžná výbava našeho myšlení, pohodlná zkratka v úvaze a řeči; a pojmu jako ideové podstaty úvahy nebo rozhodování nebo důkazu se dovoláme jen ve chvílích duchovního vznětu, v tísni nejrůznějších krizí, nebo v úžasu objevů. Rozdíl v jejich používání je asi tak velký, jako když maminka přikáže synkovi, který tajně snědl čokoládu: „A teď s pravdou ven.“ Anebo když TGM dal na hradní standartu vyšít, že „Pravda vítězí“. Heslo se vztahuje k husovské tradici, v rozpětí obsahu pojmu však Hus stojí daleko, daleko výš než vlaje prezidentská standarta.

Na kostnickém koncilu, vystavený hodně hrubému nátlaku, se Hus při výslechu odvolal na své svědomí. Svědomí, varovný vnitřní hlas v člověku, Sokratovo daimonion, mu nedovolí vzdát se něčeho, co nehlásal, například teorii o pouhé symboličnosti transsubstanciace, anebo pohoršit lid doma, kdyby odvolal, co v Betlémě kázal ve jménu Božím. Někteří koncilní delegáti se nad jeho obranou mohou smíchy potrhat, jakýsi biskup na Husa pokřikoval, „už zase prorokuje!“, a předsedající koncilu Husovi namítl, že koncil ho nesoudí podle jeho osobního svědomí, ale podle církevních zákonů a pravidel. Věcně byl kardinál D´Ailly jistě v právu, jenomže! – a právě tímto jenomže mě Hus dostal.

Odmítnout podřídit se koncilnímu pojetí povinné poslušnosti k církvi a odvolat se na své svědomí má v Husově etice několikerý význam. Předně ten, že svědomí je přímou spojnicí člověka k etickému principu, svědomí nejen nepotřebuje, ale ono přímo vylučuje prostředníka mezi sebou a etickým principem, který střeží. A za druhé a hlavně ten, že autoritou, před níž se Husovo svědomí sklání a jíž se zodpovídá, není toto nejvyšší církevní shromáždění, tento pouhý „nálezek lidský“, ale bezprostředně Bůh a přikázání Boží. Rozlišit pouhé „nálezky lidské“, například nespravedlivé rozhodování koncilu, a ano, v některých případech i samu praxi církve, od Boha a jeho přikázání, je součástí etického principu, a Hus jde v tom v rozlišení tak daleko, že v modlitbě „Věřím v Boha“ by verš „… věřím v církev obecnou“ změnil ve znění osobnější, na „… věřím církvi obecné“. Svědomí, vztažené přímo k Bohu, je v tehdejších zápasech o reformu vnitřně upadlé církve účinným nástrojem, jak „nálezkům lidským“vzdorovat a oponovat.

V tehdy tak zjitřené době téměř každý křesťan hledal ukotvení svého života, tedy pojem, jemuž by se poddal, a Husovo vyznání vyslovuje jeho asi nejznámější věta: „Mluv pravdu, uč pravdu, žij pravdu, miluj pravdu, a pravda tě osvobodí.“ Hus nemá na mysli jakoukoli pravdu, obsahem pojmu není nic menšího než Kristovo evangelium. Převrácená do života ta věta znamená, že budeš-li žít podle Kristova příkladu, budeš-li svou víru spojovat přímo s jeho osobou a příkladem, nebudeš-li ten příklad brát pouze formálně, ale jako řád svého života, nebude-li pro tebe Nový zákon pouhým procedurálním textem, budeš osvobozen nejen od hříchu, ale i od formálnosti a zvěcnění víry, proměněné v pouhé církevnictví. Podle vašich slov, nebudeš organizovaným člověkem, ale člověkem skutečným, ve své individualitě svobodným a ve svém názoru věrohodným. Hus to vyjádřil přesným pojmenováním, sebe a sobě ideově blízké nazval rytíři Kristovými.

Pravda!, pojem omílaný, znesvěcený, zneužitý, zproblematizovaný, důvod posměchu i uctívání, pojem posvátně objektivizovaný i svévolně individualizovaný. Skoro by se řeklo, že těžko najít pojem problematičtější. „Co je pravda?“ řekl by dnešní postmoderní Pilát. V Husově podání pojem pravdy nezakolísá, současně ale, protože je svobodně zvolený, dává možnost volby svého rozsahu. Je pevný, protože jeho obsahem není jakékoli abstraktní etično, Bůh bez tváře, Bůh pouhé Slovo, ale posvátný příklad života člověka prověřený tradicí.

A etický pojem tak vysoko vztyčený, zdvižený tam nejvýš, jak je možné, pojem z vlastní vůle přijatý, si potom zcela přirozeně našel svého ručitele a strážce: svědomí. Nejpřísnější záruku člověka za jeho konání, záruku osobní a jedinečnou, která dá člověku sílu stát se vůči „nálezkům pouze lidským“ svobodným. Svobodným ale zas jen v duchu přijatého pojmu. V osvobození vázaném pojmem tak vysoce zdviženým není ani gram pýchy individualismu; jen odvaha k odpovědné jedinečnosti. Tím, myslím si, Hus zasahuje i do dnešních sporů a diskusí, a omlouvám se, jestli mě svedl k trochu patetickému anti-postmodernímu výkladu.

Chtěla jsem Husovým příběhem naznačit, že pojem lze uzavřít závaznou platónskou ideou do etického principu, a přitom současně víme, že i nejvznešenější pojem je rozmělnitelný, je zrelatizovatelný, a dokonce že pod názvem pravdy může být lživý. Pojem má širokou náruč, některý tak širokou, že ani nedohlédneme jeho původu. Aspoň tak jsem pochopila výklad pojmu demokracie v Manifestu Institutu Václava Klause, který jsem zmínila na začátku. Pokud vím, i vy jste se k němu hlásil v nějakém svém článku v Parlamentních listech.

Pojmy mohou být nebezpečné, organizují společnost, jsou popisem jejích frustrací, ale taky nadějí, a nejúčinněji fungují, když se stanou součástí přesvědčení. To je názor nabitý citem, názor masový, názor živelný a daleko nebezpečnější než názor organizovaného člověka. Je to nástroj totalitních vládnutí, a může se v něj proměnit cokoli, i náboženské vyznání. Je to názor skupinový, formují se kolem něj různá společenská i jiná hnutí, taky politické strany. Mívá sílu, protože lidé jsou vždycky s něčím nespokojení, a mívá sílu ještě znásobenou potřebou lidí někam patřit. Váš organizovaný člověk je neviňátkem například oproti lynčujícímu davu; a veleduchem oproti dívkám opojených atmosférou a natřásajících se v průvodu Prague Pride, na který se právě dívám.

Lidé potřebují smečku, ve smečce mají oporu a sebevědoměji se jim v ní dýchá. Celkem bez zahanbení se mi občas připomene osvobodivá „smečkovitost“ v dobách raného socialismu. Mou první uveřejněnou povídkou bylo vyprávění o černošském mládenci v průvodu pořádaném při slavnostním zakončení svazácké Soutěže tvořivosti mládeže v Ostravě; a na vysoké škole jsem uvízla zas ve smečce jiného druhu, před národním buditelem a konservativcem Palackým jsem dala přednost internacionalistovi a německému liberálovi Marxovi: na semináři historie jsem si byla jistá, že jsme v bouřlivých čtyřicátých letech 19. století měli přijmout pozvání do revolučního frankfurtského parlamentu a ne se vázat s monarchistou Jelačičem. I po stu letech to byl názor silně pohoršlivý, a když domyslím současné konotace, skoro jako bych jím polemizovala i s obsahem zmíněného Manifestu Institutu Václava Klause. Tohle téma bych ale nechala na jindy.

Pojmy nás obletují na andělských i upířích křídlech, vy jste nedávno zmínil spor svoboda kontra dobro, anebo naopak, dobro nebo svoboda. Mě obkružují pojmy jiné, například sociální nesouměřitelnost nebo etnická neomalenost, a uvědomuji si, že to, že o nich píšeme, je asi tak všechno, co pro ně nebo proti nim můžeme udělat. Rozpoložení je to rozpačité, vy jste trochu energičtější, a mně ve chvílích nejistot dá rozhřešení starý dobrý Konfucius: „Je lépe zapálit jednu svíčku než naříkat na tmu.“