Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“. Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory.

Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Díla a děla

Myslím, že jste mě dostal. Vztah k Rusku! A dokonce snad k Vladimíru Putinovi! Těžší téma už jste neměl?

Moje maminka shromáždila poměrně velkou knihovnu, mít ji přečtenu patřilo k žádanému rozsahu mého vzdělání, tak jsem četla a četla, někdy nad svou míru představivosti. V knihovně byli tři svatí, Romain Rolland, Maxim Gorkij a Albert Schweitzer. Rolland naplňoval matčin smysl pro revoluční romantismus, Gorkij její solidaritu s vyděděnci a Schweitzer jí dal téma pro sérii pohádek o bílém lékaři a africkém černouškovi Pavím očku. A jak je svět paradoxní, zatímco Schweitzera jako Němce věznili za války ve francouzském lágru, matčiny knížky o německém bílém lékaři v černé Africe nesměly vycházet ani v Němci okupovaném Československu.

Gorkij byl povinný, měl moje uznání, podobně jako povinní Tolstoj nebo Turgeněv, ale převrat v mém vztahu k ruské literatuře způsobila celkem drobná knížka Valentina Katajeva Na obzoru plachta bílá. Bylo mi dvanáct let, kolem čpěla nebezpečím nacistická okupace, a můj tatínek mi půjčil knihu tak rizikovou, že kdyby ji u něj našli, zavřeli by ho. Předával mi ji pod trestem věčného zatracení, jestli ji poškodím nebo ztratím. Knížka vypráví o vzpouře námořníků na křižníku Potěmkin v Oděse v roce 1905 (pamatujete na poskakující kočárek na filmových oděských schodech?), a byla mým vstupem do sovětské literatury. V originále se jmenuje Belejet parus odinokij, což je první verš Lermontovovy básně:

Belejet parus odinokij / v tumaně morja golubom, / što íščet on v stranědaljokoj, / što kinul on v kraju rodnom.

(Omlouvám se, nemám v počítači spuštěnou azbuku.) Oblíbená báseň se stala písní, zpívaly jsme si ji v padesátých letech s Janou Neumannovou.

Po válce a v dalších desetiletích mě kromě jiných autorů provázela tři velká B: Bunin, velký kritik bolševické revoluce, Bábel, básník revoluce, a Bulgakov, myslitel s odstupem; a ve své knihovně jsem měla za svaté Solženicyna s jeho Gulagem a Pasternaka s jeho Doktorem Živagem. Už ze jmen se dá usoudit, že se nám Sovětský svaz nastavoval i jinou tváří, než byla ta stalinská: Pasternak, Solženicyn a Bunin emigrovali, Bábela za stalinských čistek popravili a Bulgakov po většinu života nesměl publikovat. Moje maminka, abych neopomenula tento vzor, si čerstvě po válce, nadšená z vítězství, pověsila nad psací stůl parádní Stalinovu fotografii, a v padesátém šestém po Chruščovově kritice na XX. sjezdu KSSS zkroušeně řekla: „Taky mi to mohlo dojít! Co? Ty to nevidíš? No přece to nízké čelo!“ Moje skvělá maminka!

Bulgakovův román Mistr a Markétka, výsostné dílo celosvětové literatury, poprvé vyšel v roce 67, třicet let Bulgakovově smrti, a vyšel nikoli jako kniha, ale pouze ve dvou číslech časopisu Moskva. Svobodomyslnost našich tehdejších poměrů dokládá, že knihu stačil Odeon přeložit a vydat v Klubu čtenářů už v roce 1969. Pro mě jsou ta data osudová: Neznat Mistra a Markétku, asi bych nesebrala odvahu, nepřijala inspiraci a nenapsala Pána věže. Příklad to byl oslnivý, cosi jako když bloumáte, hledáte, zkoušíte, zavrhujete a vracíte se, a najednou se odněkud zableskne: to je ono! Nápad! Který do sebe soustředí všechno to naléhavé, co dosud nemá vlastní řeč a tvar.

Nápad se autora neptá na souhlas, tlak autorského podvědomí je příkaz: zde jsem, a ty si poraď. A neporadit si včas, nápad se vytratí a příležitost umře. A já oslněná četla, jak si se svou dobou poradil Bulgakov, a jeho literární odvaha mi uhranula. Ta kniha mohla být napsána jen v Rusku, trochu mystickém, trochu jurodivém, trochu fantazijním, trochu panovačném, trochu ironickém, a v jejích nekonečných významech se ochotně utápíte. Není to přehledný Kundera nebo zábavný Hrabal, je to vyjádřené tajemství lidí a světa. Tajemství v podtextu vyjádřené ironicky. Ustrňte na chvíli s Pilátem nehybným před vábením cesty měsíčního svitu. Ten obraz vám vleze pod kůži. Přečtěte si kousek textu nahlas, i vláčná čeština zní v Bulgakovově řeči úderně, téměř jako významově neodbytný klapot kopyt na dlažbě. Ta kniha vás ničeho neušetří: úžasu, nevěřícnosti, obezřetnosti, opojení. Včera jsem v ní listovala, je to kniha nárok, žádné pouhé čtení.

Bulgakovův vliv na Pána věže je nepřímý, je to víc pobídnutí než vliv, další sovětský autor je ale v knize přítomen osobně. V době, kdy jsem Pána věže psala, kolovala v samizdatu poesie Osipa Mandelštama, a české exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vydalo Kovtunův překlad jeho básnické sbírky Topůrko pro kata. Dva verše jsem použila jako motto románu: „Jsem snad opravdu člověk živý, bude smrt moje skutečná.“ Osip Mandelštam, zakladatel básnického směru akméismu, zemřel v roce 1938 na tyfus v gulagu na Sibiři, ještě mu nebylo padesát let.

Psala jsem Pána věže v temných sedmdesátých letech, ještě v ozvucích roku Osmašedesátého, a Bulgakov mi stvrdil, abych pro konstrukci knihy přijala, co už jsem jednou lehce vyzkoušela v Černé hvězdě: podvojnost románu v románu. Zřejmě se mi podařilo oba texty odstínit, František Kautmann docela upřímně považoval vložený text za převzaté započaté dílo Jana Drdy. Oproti Bulgakovovi, který spájí Mistra s Pilátem Pontským, jsem se ale dopustila pýchy, jak mi to později vytkl Jiří Gruša: posmrtnou pouť Pána věže jsem spojila přímo s Ježíšem. Ta kniha si užila svoje, posměch, ohromení, pohoršení, odmítnutí i obdiv, někteří kritici si na ní vylámali zuby, a jediný Josef Zvěřina, katolický teolog, o mém Ješuovi napsal, že je líbezný. Přesto, nebo snad právě proto byla kniha vydaná čtyřikrát, a pro sebe si ji obtížností i významem kladu někam k románu o Janu Husovi.

S vaším tématem ta kniha souvisí bezprostředně: popsala jsem v ní nejen přepad republiky a Prahy spojeneckými tanky, ale taky falešný hřbitov u Moskvy; pietně okázalý, avšak vyplněný i prázdnými hroby, označenými jmény sovětských vojáků, prý hrdinů padlých v Čechách v boji s kontrarevolucí, a ve skutečnosti zahrabaných někde v českých polích. Ten údaj jsem měla ověřený, jeden přítel na tom hřbitově byl.

Vy se ale taky v podtextu ptáte, jak uvažuji o současných proruských a protiruských náladách a vztazích, a jak se tedy orientuji v naší domácí politice. Mohu popsat jen možný pohled spisovatele: kdybych psala román o typu politika, jakým je prezident Vladimír Putin, vylíčila bych ho jako nápaditého, chytrého, chladnokrevného, cílevědomého a odvážného muže, který v každé chvíli přesně ví, co dělá.

Teď právě si prohlížím čerstvou fotografii, jak si ruský prezident v Tyrolích zatančil s rakouskou ministryní zahraničních věcí na její svatbě. Trochu se v jejím mocném objetí ztrácí, přece jen není žádný hromotluk jako nevěstin ženich, a jeho taneční pohyb levou nohou taky nevypadá moc elegantně, ale koná, co by neudělal nikdo jiný: je vidět! Komentátoři se mohou strhat! Tohle uměli ze světových politiků JFK a Barack Obama: nevtíravě, ale politicky účinně vystavit veřejnosti i svou soukromou tvář! A upřímně si myslím, že Rusko si po všech těch drsných a temných časech vybralo otevřeného, inteligentního, nepatetického a civilně laděného vůdce svým staletími vypěstovaným dějinným instinktem. Který, jak známo, může působit i osvobodivě i ničivě, ale na sebeničitele Rusko nevypadá, to spíš naopak.

Nevím, jak to vypadá u něj doma, ale navenek Rusko nevede žádnou otevřenou válku, prozíravě se přátelí s Čínou, chová se svébytně a poměrně zdrženlivě v blízkovýchodních sporech, a přeju jemu i nám, aby byla úspěšná severní cesta plynovodu. Pokud jde o Krym, je to historické území Ruska, které tam má své hlavní námořní přístavy a odkud se mu otevírá cesta ke Středozemnímu moři, a kde, konec konců, se při jeho hostitelství konala i slavná Jaltská konference.

Rusko obsadilo Krym způsobem v těch končinách obvyklým, a když někdo lomí ruce nad Ukrajinou, mě napadá, zda taky lomil ruce, když Srbsko přicházelo o Kosovo a s ním i o kus národní historie. A ano, touto kapitolkou současně říkám, že mě nepobuřuje aktivní politika našeho prezidenta s Kremlem; každá jiná by při současné konstelaci mocenských pozic a vlivů byla hloupá.

Nemohli jsme se vyhnout vlivům vanoucím ze Sovětského svazu, a nebyly to jen populární knihy a filmy, kterými jsme nasakovali onu zvláštní „sovětskou“ atmosféru. Na filosofické fakultě nám přednášeli profesoři moskevské univerzity, mnohá povinná díla, historická, filosofická i literárněvědná, byla přeložená z ruštiny, v ruském devatenáctém století jsem se pohybovala tak volně, jako v českém, i jen proto, že se Černyševskij tak tuze podobal Nerudovi. A i onen zvrat v padesátém šestém roce se nás dotkl bezprostředně: katedra filosofie odvolala naši závěrečnou zkoušku ze svého předmětu, protože náhle nebylo jasné, jak správně a zda vůbec zkoušet znalosti marx-leninské filosofie. Doba bývá ke svým strůjcům ironická, protože my, chtivě přijímající ty změny, bychom určitě odpovídali správně.

Vybavuji si, jak v časech c. a k. vídeňského neomaleného tlaku na neněmecké národy, v časech jejich intenzivního slovanského sebeuvědomování, vzniklo úsloví, že „nebude v Čechách dobře, dokud se kůň ruského kozáka nenapije pod Karlovým mostem z vod Vltavy“; a komunistické vlády tam i tady opravdu vydatně zničily ve vztahu k Rusku, co mohly. Ale vypjatý antirusismus je už při pohledu na mapu hloupý, zaostává za stavem světa, a přinejmenším neodpáře od světové kultury podíl kultury ruské. Mít dnes v Rusku nepřítele je neprozíravé a směšné.

Ve mně se ve vztahu k Rusku usadila a zapouzdřila zvláštní lhostejnost: jsem ráda, že se domluvím rusky, přečtu si o Rusku všechno, co mám na dosah, ráda se dozvídám, že se Ruská federace dost pevně zabydluje v globálních poměrech, ale sama ta země mě neláká. Nedávno mi Petr Prouza nadšeně vyprávěl, co zažil a viděl na Altaji, a já mu nezáviděla. Vábivou zůstává Amerika, vábivou se stala Čína, přitažlivé bylo Srbsko před ztrátou Kosova, přitažlivý je Izrael, přitažlivá je Kuba. Rusko nezáří a svou částečnou neprostupností a tajemnou tíhou asi Evropana příliš zatěžkává.

Byla jsem v Rusku dvakrát, v dávných padesátých letech s delegací novinářů, a o něco později na dovolené v Soči. Kromě nádherného Petrohradu, Aurory, moskevských galerií a Lenina pohřbeného na Rudém náměstí mi z první cesty uvízli v paměti zejména bývalí vojáci, za druhé světové války různě fyzicky postižení. Ten bez nohy, ten bez ruky, ten zohavený, všichni jaksi vychrtlí a špatně oblečení, naléhavě žebrali v metru a ve vlacích. Z návštěvy druhé nám zůstali přátelé, manželé pracující na moskevské univerzitě; psali jsme si, a docela často, a přestali nám odpovídat po vpádu 21. srpna.

A mám taky pěknou historku z letiště. Letěli jsme s mužem na Srí Lanku (přesedalo se v Moskvě), kde letištní provoz právě zkomplikovala jedna malá vládní obstrukce, nechce se mi napsat pokus o převrat. Uvízli jsme na celou noc, hotel nám nedali, asi neměli, spali jsme v letištní hale na lavicích i na zemi, a k ránu ohlásili, že nás aspoň trochu nakrmí. Jídlo, byla to prý kromě chleba i hustá polévka a pečené maso, přivážely na vozících ošátkované ženy, pozorovali jsme je okny haly; cesta to byla dlouhá, a když vozíky s pohoštěním dospěly až k nám, byly mísy a kotlíky a podnosy téměř prázdné a ošátkované ženy se zpola rozprchly.Opravdu podivný pocit, vidět dospělého člověka, jak potají, nezahanbeně a hbitě ukrádá z erárního, strká si tu kus chleba, tu hrníček s polívkou, tu kus masa pod oděv, a jak shrbený kolem nich s nimi kamsi prchá. I díky této a jiným historkám je Rusko v mém pocitu syré a smutné. Taky mi tam nevyšla žádná kniha.

Přesto si myslím, že jen ideologický tupec si nepřipouští jeho světový význam, anebo před jeho významem varuje. Teď je moderní ptát se při výročí Osmašedesátého na Otou Šikem objevenou „třetí cestu“, symbiózu socialistického systému s uvolněným trhem. Nám, a vlastně i ostatnímu světu, její příležitost srpnová invaze zahubila, ale netrápí se jejími problémy právě dnešní Rusko?A nevládne se v její globálně rozšířené podobě v dnešní Číně? Soužití kapitalismu s centrální politickou mocí. Nebo spíš naopak, soužití centrální moci s kapitalismem. Jsou to otázky zcela zatracované dnešními protikomunistickými postbojovníky, ale je dobře si je klást. Před namyšlenou posedlostí svět posuzovat dávám přednost chtít světu porozumět. Proto mě vábí jeho neuralgické body. Srbsko. Izrael. Kuba. O Rusku vím, jen co je v novinách a v televizích, ale zamilovali jsme si Čínu. Natolik, že jsme o ní psali knihy. Já a několik dalších odpůrců postbojovníků. A pro představu o Číně – vyšly mi tam dvě knihy, ty k režimu nejkritičtější.

Ale přemístím úvahu jinam: do Ameriky. Občas se přistihnu, že Ameriku miluji. Tu od hranic s Mexikem po hranici s Kanadou. A dnes jsem přemýšlela, proč vlastně, a popíšu, co mě napadalo. Pro její tradici poskytnout lidem příležitost a svobodu. Pro její civilismus a otevřenost. Za Hemingwaye, Faulknera a Armstronga. Pro její černošská ghetta a chudé Mexičany. Za Hollywood.

Pro její různorodost. Pro pozornou a vždypřítomnou ochotu pomoci v nesnázi, například při zatoulání zavazadla na letišti. Za jednoho prezidenta na vozíčku a za druhého černé pleti. Za lidskost, která prosakuje i do nejobehranějších televizních krimiseriálů, a za příklady mužnosti a hrdinství jejich detektivů. Za most Golden Gate a pro nádheru a svobodomyslnost San Francisca. Pro lesy Virginie a pro Velký kaňon. Za hudbu z New Orleans. Za washingtonskou Kongresovou knihovnu. Za profesora Andrewa Lasse, který velkoryse nezapomněl na svůj český původ. Za mstivě popravená Dvojčata. Za gorilu v zoo ve Washingtonu, která umí počítat. Za své americké přátele. Dokonce i za to technicky přímočaré Silicon Valley. Za Metropolitní museum a za Museum moderního uměni v New Yorku. Za Pátou Ave. Za indiánský kmen žijící ve skalách u Santa Fe. Za Paula Robessona a jeho Mississippi. Pro kvetoucí pouště. Pro vánoční světýlka na stromech v ulicích New Yorku. Pro pohled na Mannhattan z břehu Hudsonu v protějším Jersey City. Za vítězství nad otroctvím. Pro silnici E 66 a pro malinko zaostalá městečka v horách Utahu. Pro pláně Woodstocku ve Vermontu. Za JFK. Za Arlington a za zeď vojáků padlých ve Vietnamu. Za Jerry Laber z Helsinki Watch, která mi našla nakladatele, s grácií dámy se nechala v Praze zatknout a nepřestala nás povzbuzovat. Za sugestivní představení Přítelkyň v newyorském Soho. Za Susan Sontag, která recenzovala americké vydání Přítelkyň. Za knihkupectví u Yaleské univerzity v Connecticutu, kde prodávali i české knihy a kde jsem si koupila v Čechách nedostupnou Knížku o Babičce od Václava Černého. Za přístřeší pro OSN. Pro směšnou okázalost Las Vegas. Za reverenda Moona, kterému tu dovolili založit jeho církev smíření a jejich vlivné noviny Washington Times. Za Snídani u Tiffanyho. Za Přelet nad kukaččím hnízdem. Pro naději, kterou i přes kotrmelce své politiky nepřestaly Spojené státy poskytovat světu. Naději, která zatím ještě spíš číhá za rohem a moc se nerozkřikuje. A miluji Ameriku i za to, že velkolepostí celkového zážitku je s to překrýt i svou některou nicotnou a některou velkou nedostatečnost; například koho přenesou volby z Trumpovy věže do Bílého domu, anebo jak mohou být životu nebezpečné noční ulice či Central Park v New Yorku.

Jsou země a města, kde bych se cítila doma: Izrael, Amsterdam, Drážďany; a ptám se, proč miluji zem, kde bych žít nedokázala. Tak asi proto.