O knize její nakladatel, Česká citadela, říká:

Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“. Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory.

Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Chvála psaní

Každý den ráno se na obrubu terasy posadí straka, mává dlouhými ocasními pery a diví se, že v misce nemá snídani. Je krásná, černobílá, mohutná, a je vytrvalá. Někdy si přivede na pomoc druha. Nebo družku, neumím to rozlišit. A já každý den ráno hledám v lednici, čím bych ji uspokojila. Při nákupu nezapomenu pro ni koupit toustový chleba, mrcha straka má ale stejně nejradši maso a chová se, jako bych hovězí polívku vařila jen kvůli ní. Obere maso až na holou kost. Nakrájenou nožičku párku, když jsem hodně štědrá, vyzobe na posezení.

Podobně jako se strakou to mám s psaním, o kterém jste se minule tak dojemně rozepsal. Přijde nápad, podnět, myšlenka, někdy se usadí v poznámkách, někdy jen tak zaharaší za čelem, a já spěchám najít nebo vymyslet příběh, kterým bych je vyjádřila. Činnost to není mechanická, naučená, jako kdybych třeba počítala matematické rovnice, ale taky není ničím předepsaná, žádnou teorií nebo ideologií, zejména ne bezbřehým postmodernismem. Je přesně vymezená nápadem, podnětem, myšlenkou. Mají tak velkou moc, že dokonce ani nepomyslím na to, jestli najdu nakladatele, který knihu vydá, a už vůbec ne na to, jestli získám masové čtenářstvo.