O knize její nakladatel, Česká citadela, říká:

Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“. Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory.

Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Chvála psaní

Každý den ráno se na obrubu terasy posadí straka, mává dlouhými ocasními pery a diví se, že v misce nemá snídani. Je krásná, černobílá, mohutná, a je vytrvalá. Někdy si přivede na pomoc druha. Nebo družku, neumím to rozlišit. A já každý den ráno hledám v lednici, čím bych ji uspokojila. Při nákupu nezapomenu pro ni koupit toustový chleba, mrcha straka má ale stejně nejradši maso a chová se, jako bych hovězí polívku vařila jen kvůli ní. Obere maso až na holou kost. Nakrájenou nožičku párku, když jsem hodně štědrá, vyzobe na posezení.

Podobně jako se strakou to mám s psaním, o kterém jste se minule tak dojemně rozepsal. Přijde nápad, podnět, myšlenka, někdy se usadí v poznámkách, někdy jen tak zaharaší za čelem, a já spěchám najít nebo vymyslet příběh, kterým bych je vyjádřila. Činnost to není mechanická, naučená, jako kdybych třeba počítala matematické rovnice, ale taky není ničím předepsaná, žádnou teorií nebo ideologií, zejména ne bezbřehým postmodernismem. Je přesně vymezená nápadem, podnětem, myšlenkou. Mají tak velkou moc, že dokonce ani nepomyslím na to, jestli najdu nakladatele, který knihu vydá, a už vůbec ne na to, jestli získám masové čtenářstvo.

Je to projev autorského aristokratismu? Z části možná; rozhodující však je ten podnět, nápad, myšlenka. Jsou jako vědra vody vytažená za horkého dne ze studny: z nutnosti je vypijete, z rozmaru vylijete, ale nedají se ničím doplňovat ani ředit. Píšete, co nabídla zkušenost nebo poznatek nebo tajemný vklad jungovského nevědomí, je jedno, jak to nazvete. Něco, co je vám vlastní, co se mimoděčně vynoří. Co rozpoutá představivost. Nedávno mě na hravou podobu portrétu Václava Černého navedl jeden pouhý dojem z knížky Petra Payna. A protože nic dalšího vůli k psaní neprobouzí, jít mimo střední proud není žádným rozhodnutím; nemůžete plout s něčím, co ve vás vůli psát nevyvolává. Ta vůle je dost přísná. Asi jako Ludvík Vaculík, který se občas učitelsky přísně zeptal: „Kolik stran jsi dneska napsala?“

Píšete jímavě o pomíjivosti. A dobře ji vystihujete na Havlově Odcházení: ať to Havel myslel ironicky nebo věcně, jeho hrdina neopouští nic menšího než vládní vilu. Mně by ztráta baráku za hru nestála. A při tom chápu skrytý význam privilegovaného bytu: jeho ztráta je ztráta moci. Moc možná nebyl Havlův bezprostřední Bůh, tak přízemní Havel nebyl, ale jedna z jeho velkých ctižádostí to byla: ke slávě světového dramatika přidat moc domácího prezidenta. Jako noblesní člověk to nemohl přiznat, tvářil se, že to sama moc si ho volí a získává, ale jako osobnost zneuznaná primitivním režimem o jeho moc nepřestal stát. A že se jí domohl kompromisem s tím režimem? A co jiného má noblesní člověk, který si nepřeje rozpoutat teror, dělat?

Téma moci zřetelně prosvítá Havlovými texty a hrami, pronásledován mocí, texty se s jejím násilím vyrovnává, a to opojení pak, když se převrat podařil! Václav Havel na Hradě, a s celou svou družinou! Nekorunovaný republikový král. O Havlově mocenském nástupu existuje celá kniha detailně zasvěceného Johna Keana. A protože je logika moci neúprosná, asi neexistuje mocipán, kterého by jeho moc nezkazila, té logice propadá i Havel. Léty vládnutí skončila jeho idealistická idea moci bezmocných v odporném jazykovém objevu „humanitárního bombardování“, a užíváním si moci se původní vzdorovitý protest proměnil v pustou snahu o zalíbení. Naše noviny přetiskly zahanbující fotografii AP, na níž se Havel při předání Ceny svobody synovsky nechutně hlavou tulí k prezidentu Bushovi.

To vše jsou ale jen vnější a zkratkovité znaky složité osobnosti, já ho taky nadosmrti urazila, když jsem způsob jeho vládnutí použila jako předobraz románové postavy zdvořilého chlapce uvízlého v mocenském černém lese. Neobstála jsem, už mě pak jedinkrát nepozvali na Hrad! Taková tragédie!, nemuset se předvádět na okraji mocenských elit. Když o nemožnosti toho vztahu přemýšlím, aniž se chci povyšovat, vychází mi nerovnoměrná rovnice: já bych si ho chtěla stavět výš, a on by si mě chtěl umístit níž. Jednou, když mě zvolili předsedkyní Obce spisovatelů, mně tím svým zamlženým způsobem řekl: „Teď jsi vlastně moje šéfová.“ A jindy, když jsem odmítla, že dal přednost katolickým oslavám Jana Nepomuckéhopřed oslavou Jana Husa, řekl: „To jsi mě parádně nakopla.“ Pokaždé nesouhlas. Ale nechci tu předvádět své styky, a tak nechme Havla Havlem; při všech výhradách měl dost intelektuální síly, aby zapůsobil i na vás, který jste ho pozoroval z věru silně oponentského úhlu.

Vraťme se k pomíjivosti. Je to krásně znělé slovo a vytvořit je mohla jen čeština. A jako všechna češtinou tvořená slova má přesně vymezený význam: aspoň v mé představě pomíjet mohou jen věci nepodstatné. Věci podstatné se mohou buď měnit anebo být překonány jinými podstatnostmi. Ve Vašem textu se pomíjivost s proměnou jaksi mísí, souhlasím ale se vším, co jste napsal o současném povrchním vnímání literatury. Nemohu se však přinutit, aby mě to pohoršovalo, přestože se mě to osobně autorsky týká.

Moje vysvětlení je historické: zatímco tuhý režim zřejmě proti sobě vyvolával literaturu čímsi podstatnou, ať tématem nebo poetikou, rozbředlá doba si k sobě žádá i literaturu rozbředlou, zprimitizovanou v jazyce i ve způsobu vyprávění. Rozbředlá doba si volí vlastní hlas. Je to prosté: jako nás někdo musí oblékat, někdo nás musí bavit, a psané slovo má výhodu, že obsáhne všechno: vysoký umělecký styl a výraz, i primitivní popis všednosti a banalit. A když se vnímání ustálí ještě níž, nastoupí kreslené obrázky s bublinami dialogů, anebo už pouhé počítačové hry virtuálních postav.

Je ale dobře, že knihy středoproudých autorů mají vysoké náklady a že tedy jejich knihy přečte i hodně lidí. Číst znamená vědět. I když se jedná jen o banální blbinky. (Teď mě zas nějaký Chuchma znectí, že pohrdám hlavním proudem literatury.) Přirovnala bych masové čtení k nedělním spotřebitelským obřadům uvnitř nákupních paláců. Jsou krásné, vypadají, hlavně zevnitř, vznešeně, dávají přespočet možností výběru zboží potřebného i nadbytečného, vnukají návštěvníkovi důležitost: je tu pán, jde nakupovat. To jinde společensky nedůležitý člověk nezažije. Leda ještě v hospodě. Nebo v kostele. Ale kdo dneska chodí do kostela.

Nebo přirovnání jiné: reklama. Hlavně ta televizní. Opakuje se tolikrát a vždy spolehlivě po dvaceti předepsaných vysílacích minutách, až to nepřipomíná pouze finanční příjem stanic, ale vymývání diváckých mozků: nekomplikovaná divačka, která si během už nabiflované reklamy uvaří kafíčko, může opakované reklamní šoty považovat za svou vzdělanost. Ví, co a kde a zač nakoupit. Čím nejlíp vyléčit chřipku. Do jakého autíčka se vejde celá rodina. Kde je nejkrásnější a nejlevnější dovolená. Cítí se být v praktických a pro ni životně důležitých věcech spolehlivě obeznámená.

S přijetím spotřebitelského čtiva je to podobné. Neboť číst souvislou knižní pasáž znamená probouzet myšlení. Kdo čte, byť by to byla psavecká kravina, namáhá mozek. I představivost, bez ní čtenému neporozumí. I obrazivost, bez ní čtené neuvidí. I člověk čtoucí hovadinu používá výsledek jednoho z největších civilizačních skoků: mozek přemýšlivý. Věrná čtenářka Michala Viewegha může pak v kadeřnictví odvyprávět, jak to doopravdy bylo na tom zájezdu, a čím se kniha liší od filmu. A že o slevě v televizi nekecali, mužova košile stála ve výprodeji opravdu jen pětistovku. Intelektuální estét sice namyšleně poví, že spotřebitelství je současně výchovou k jisté formě otroctví, lze mu však namítnout, že otrok římského impéria anebo černý otrok Jižní Karoliny měli těžko možnost koupit své ženě v přízemní pasáži Anděla krásně barevný skleněný přívěsek od slavného Tiffanyho.

A je ještě další okolnost, kterou se utěšuji. Že kultura není až tak svébytná, aby také neopisovala zákruty doby. Nejsnadněji nám to na hodinách dějin umění dokazovali na architektuře, která jako důkaz sebe samé ze světa nezmizí. Zkuste porovnat, proč a jak se dobově liší vznešeně zbožná gotika od posvětštělé renesance, hluboce duchovní baroko od hravého rokoka, střízlivý akademismus klasicismu od bombasticky ornamentální secese. Mě vždycky fascinoval rozdíl mezi pobožnou naléhavostí baroka a rozkošnicky hravým rokokem. Co proměnilo dobu nenávistných Koniášů a upalovačů čarodějnic v dobu pastýřek s loutnami a nakadeřených šlechtických paruk? Lehčí živobytí? Ustálenost dělby moci? Nedostatek důvodů k válkám?

Oproti architektuře má literatura výhodu, že jednak je tvořená pouze slovy, která snadno vyvanou, a jednak že právě ta její spotřebitelská část padá se svou dobou nenávratně v zapomnění. Důkazy její nudy a spotřebitelské všednosti se rozplynou, uvíznou nanejvýš ve spodních regálech vědeckých knihoven. A rozhodně se nedostanou do učebnic. Je těžké představit si, že by někdo neznal aspoň jménem Boženu Němcovou; a komu něco řekne jméno obrozenecké spisovatelky Magdalény Dobromily Rettigové? Z jejího literárního díla zůstala jen ta kuchařka.

Nebo uvedu osobní příklad.

Má maminka, střežící můj literární vkus, mi přísně zakázala číst dívčí románky. Poslušně jsem četla Malostranské povídky, sem tam nějakého Třebízského, a maminkou vybírané Synkovy dobré knihy, zatímco se moje spolužačky jako hesly dorozumívaly náznaky z knížek mně zakázaných. Uchichtávaly se, větičky vytrhané z textu je rozjařovaly, a já mezi nimi vypadala jako neobeznalý trouba. Maminčino nepřátelství k dívčí a vůbec ženské literatuře bylo tak zásadní, že napsala parodii na jednu paní spisovatelku těch sladkých prostomyslností. Knížka se jmenovala „Dájo, nevolej!“ S dospíváním jsem dala mamince zapravdu: kampak se propadly vysmívané cukerínové románky její doby. A kampak se propadla celá ta mocensky podporovaná budovatelská literatura minulého režimu, jež byla jeho jazykem!

Paradoxně přetrvá, co se dobově neprosadí. V době mého dospívání to byl třeba Vladimír Holan. Bylo tak obtížné prokousávat se jeho způsobem poetické řeči. A o generaci dál o svou pozici bojoval Ladislav Fuks. Věhlasný literární vědec mi vytkl, že v jedné knize zkouším způsob Fuksova vypravěčství. A kam se v naší rozmělněné době tak zcela propadla móda Franze Kafky? A stal by se Jaroslav Seifert nositelem Nobelovy ceny, nebýt naléhavé iniciativy disentu? A že spotřebitelsky neúspěšní autoři dál píší?Spoléhají na budoucnost? Tak naivní nejsou. Psaní je jejich způsob existence. Vnitřní povinnost, podobná mému krmení straky. Nutnost podobná vycházejícímu měsíci. Ptá se snad Měsíc, jestli ho proti Slunci zakryjí obrysy zeměkoule anebo na nebi mraky? Nadto, abych nebyla patetická, je tu vždycky ta možnost uchovat se třeba i jen ve významu rokokové paruky: jako pouhopouhý znak.

A něco zábavného na závěr. Zmínil jste se o strachu. Je to důležitý hnací nebo i zamrzlý motorek. Můj hlavní současný strach je, že drť nové omítky ucpe odpad terasy a liják mi vyplaví byt. Od strachu se liší obava. Je mírnější, ale stejně nepřátelská. Protože píšu o psaní, zmíním svou obavu psací: můj mozek, ta skvělá bytost ve mně, někdy trucuje: ne a ne si vzpomenout, jak se celým jménem jmenuje hrdina, o kterém právě píšu. Jirka. No dobrá. Jirka Smíšek? Moc hravé. Jirka Skrček? Moc hrubé i na vězeňské prostředí. Jiřík Drobek? Ten by je hnal! Jirka Fousek! A mám ho. I s jeho knírkem!

Svým vyprávěním o policajtech jste mi ale taky připomněl zkušenost, že všude, i mezi policajty a bachaři, byli lidi. Dovolte několik pravdivých scén.

V Písku mě pražská státní bezpečnost, než si opatří příkaz k zatčení, nechala hlídat na místní služebně. Střežil mě mladík, který měl za svým stolem dost okatě zavěšené tři reprodukce impresionistů. Monet na policii, to upoutá. Optala jsem se, proč se mu impresionismus líbí. Rozhovořil se o konkrétních malířích a rozdílech mezinimi. Optala jsem se, jak je možné, že pracuje na StB, a jestli mu nic na jejích metodách nevadí. Řekl: „A kdybych pracoval na VB, nanejvýš bych se dohadoval s cikány. Tady se s vámi mohu bavit o impresionistech.“ Probrali jsme ještě Renoira a mladý příslušník StB se podivil, že mě víc než imprese přitahuje abstrakce. Picassona služebně? To by byla teprve pěst na oko! Možná by mu pak zakázali pověsit si i toho Moneta.

Scéna druhá. Zatkli mě spolu s mužem a zavřeli nás na tzv. osmačtyřicítku v Konviktské. Už jsem tam měla známého, vězni mu přezdívali Jirka Fousek, veselého chlapíka v šedé uniformě bachaře. Byl to svébytný strážný, dovedl zjednat pořádek, a vyváděly ho z míry jen výstřihy prostitutek: byl přesně tak vysoký, že očima dosahoval k jejich bradavkám. Můj muž se v tomto hlavním pražském zařízení pro předběžně zadržené ocitl poprvé, a Jirka Fousek si všiml, že má narozeniny. Když mi nesli večeři, tvářil se hodně tajemně, a potom mě rozčileně vzbudil, sotva jsem stihla usnout.

„Co to máte za mužskýho!“ Z hlasu se dalo poznat, že obviňuje mě. Ve vězení se může stát všelicos, a probrala jsem se.

„Zabavil jsem pro něj chlapům sparty, a on si řekne, že nekouří!“

To ovšem byla očividná urážka, a řekla jsem: „Taky mě to vždycky štvalo.Já kouřila, a on si vedle mě tiše trpěl.“

„Jak teď vypadám!“ obvinil mě Fousek.

„Třeba,“ navrhla jsem, „kdybyste chlapům jako vyřídil, že Kantůrek děkuje. A že je nemůže připravit o potěšení bafnout si na cele.“

A historika třetí. Nějak špatně mě vyfotografovali při přijetí do vazby, a do Ruzyně přijel fotograf portrét napravit. Posadili mě v předlouhé a prázdné chodbě oddělení na židli, fotograf si stavěl aparát do správného úhlu a náš pan referent, podobný typ bachaře jako byl Jirka Fousek, jen intelektem výš o několik pater, rozveseleně obíhal kolem mé židle a zpíval: „Já bych chtěl mít tvé foto ve zlatém rámečku.“ Těžko říct, čemu se vysmíval víc. Mně, pyšné jak deset čertů a v teplácích barvy hoven, promiňte dámě, jinak se to nazvat nedalo, určitě ne; taky jak by se mnou mohl i potom hovořit očima. Fotografovi taky ne, ten konal jen úřední povinnost. A sobě?, který přihlíží té ponižující scéně? Potřebuje odreagovat svoje i moje ponížení? Nebo nedokonalému systému, který musí opakovat směšný úřední úkon? Když za mnou zamykal, ještě si broukal: „Já bych chtěl mít tvé foto na nočním stolečku.“ Odrhovačka to byla děsná, nezpíval by ji snad ani Josef Zíma.

A scéna čtvrtá. Když jsem byla mluvčí Charty, sledovali mě i na chalupě na každém kroku. Chodili se mnou nakupovat, posadili hlídku i k vrátkům plotu.Asi že měli málo lidí, vypůjčili si pár chlapíků z Budějovic. Jednou jsme šli s mužem na houby, a ten dobrosrdečnější, který vždycky poděkoval, když jsem mu nabídla pivo nebo vodu, se vydal s námi. Bylo mi trapné nechat dospělého chlapa táhnout se za námi v závěsu deseti metrů, a řekla jsem, ať se připojí. Nejdřív se rozhlídl, jestli nás nesleduje jejich auto, a pak ochotně šel vedle nás; nemluvil, ale sem tam zvedl lišku nebo suchohřib a dal mi je do košíku. Les končil rozlehlými loukami s mohutným rybníkem na středu, zbudovaným ještě za Rožmberků, a Budějovičák se neznámou krajinou oslněně rozhlédl. Pod rybniční hrází zaregistroval zahrádkářskou kolonii s natěsnanými malými chatkami, zavrtěl hlavou a pronesl svou první větu: „Teda! To bych nesnesl! Já si dost zakládám na soukromí.“

Lidskost! Nejúčinnější obrana před strachem. A je banální říct, že nejlíp se to dalo rozpoznat ve vězení. A abyste mě nepodezíral ze sentimentu, stylově skončím cynicky: když nás s Petrem Kabešem propustili v deset večer z Konviktské, rozhodli jsme se jít se s Jirkou Fouskem rozloučit. Bachaři chodili do vinárny v ulici Karoliny Světlé, nakráčeli jsme tam, a bylo zavřeno. „Zase jeden neuskutečněný správný skutek,“ řekl Petr posměvačně. Taxikář nám potom vysvětlil, že Praha drží povinný smutek, umřel Leonid Brežněv. To nám tichá vězeňská pošta nedoručila.