U příležitosti jejího jubilea přineseme několik ukázek z knihy Navzdory času, kterou nedávno sepsala spolu s Petrem Žantovským. O knize její nakladatel, Česká citadela, říká:

Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“.

Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory.

Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Chvála proměny 

Ptáte se v průvodním dopise, jestli budeme dělat revoluci. Myslíte to určitě jen slovně, a přesto bych se optala: a měli bychom společného protivníka? Možná taky jen v nějaké obecné podobě. Ale použil jste i jiný přitažlivý pojem: změna. A v mém mozku, jakmile mě nějaký pojem zaujme, se automaticky zapne a spustí slovní pohotovost. Tak i tentokrát. Pojem změna provází mnoho pojmů bratrských, a zejména jeden: proměna. A jak se tak pohotově přiřadí k sobě, svorně vybízejí, abych je porovnala. Tím spíš se vnucují, že jsou podčástmi širšího pojmu revoluce, o kterém jste psal.

Změnu chápu jako cosi nárazového a krátkodobého. Skoro bych řekla, že změna sama je proměnlivá. Je to neklidná energie, přicházející k věcem, ke vztahům, k situacím, k hodnotám zvenčí, energie nestálá a sama poplatná vlivům. A jako element vnější nemá, na rozdíl od proměny, sílu hlouběji zasáhnout do podstaty toho všeho, čeho se dotýká. Změnit se mohou okolnosti, podmínky, vlivy. Změnit se může vnější prostředí. Změnit se může povrch věci, o niž běží. Ve společenských podmínkách se může změnit institucionální systém, způsob vládnutí; což ani zdaleka není změna revoluční. 

Ve skutečné revoluci by se daná věc, vztah, hodnota, například společenské poměry, musela se změnou současně proměnit. Lovím ve svých dějepisných studiích a znalostech: tak například francouzská revoluce Francii proměnila. I rozpad habsburské monarchie byl proměnou. Liberální revoluce zničila monolit ruského carství. Proč ale žádná z mocenských krizí a převratů a poprav královských hlav nezměnila Anglii? Proč se žádným převratem neproměnilo jádro společnosti u nás? Mnohokrát jsme změnami přišli o elity, popravami, exilem, vězněním, ztrátou vlivu, vyvlastněním, ale ono středové jádro se vždycky zas napřímilo a vytvořilo si elity nové. K proměně dochází, když jsou vnitřní pnutí už tak nesnesitelná, že povrchové změny k jejich překonání nedostačují, nebo když se změny natolik výbušně nahromadí, že se daná věc nebo vztah nebo cokoli proměnit musí. Teď jsem nepromluvila jako odchovanec dialektiky, ale jako evolucionář. A taky s tou výhradou, že moje představy jsou vždy ryze literární: protože i pojmy mají své příběhy.

Zmínil jste převrat roku 89. Už to není žádné tajemství, že k převratu došlo dohodou. Je dobré uvědomit si, že se udál nejen u kulatých stolů, ale taky přímo pod nosem sovětských vojsk, jak se elegantně nazývaly okupační posádky, promyšleně rozmístěné po celé zemi. Pokud se pamatuji, milostivě odešly na podzim 1990, když už nový systém byl zplna ustavený. A tuhle, když jsem si potřebovala něco ověřit, jsem v knize Michala Horáčka „Jak pukaly ledy“ narazila na informaci, kterou jsem už zapomněla: že jsem na jednom z prvních zasedání převratového OF v galerii v Jungmannově ulici psala na koleně dopis Michailu Gorbačovovi a prezidentu Bushovi, kteří se právě v těch dnech sešli ve Španělsku na jednání o budoucí Evropě. Co jsem psala, už nevím, určitě to nebyly uctivé pozdravy, příležitost nechat si velmocemi stvrdit převrat to byla velkolepá, a fakt uvádím, ne abych se chlubila, ale jako výmluvnou souvislost, hodnotu, kterou Vy tak uctíváte: bez i jen mlčenlivého souhlasu obou světových mocipánů by ke klidnému převratu těžko došlo.

Převratové změny byly zásadní, otevřely cestu k parlamentní demokracii, a oproti Havlově abstraktní představě, že „strany jsou tu pro straníky a OF je tu pro všechny“, se volbami a zásluhou hlavně Václava Klause nutně prosadil systém stran. Stranické uspořádání byla další změna oproti iluzívnímu prvopočátku převratu, ale stále jen změna. Ještě na jaře 90, když jsem ve veřejné debatě v televizi nahlas použila termín kapitalismus, se Václav Havel zamračil: žádný kapitalismus, ale občanská společnost. Ten Havel, který se o Pražském jaru úporně přel s Milanem Kunderou o jeho představu historického experimentu s třetí cestou.

K vnitřní proměně poměrů, například k vytvoření nové sociální vrstvy privatizačních zbohatlíků, k vracení zestátněného majetku soukromým majitelům, k rozpouštění zemědělských družstev, k posílení vlivu církví, ke všem těm rysům, které neměnily pouze tvář, ale vnitřní stav veřejného i soukromého života, docházelo tu překotně, tu jen váhavě a tu dokonce utajeně;například oligarchové pronikli do politiky a do médií až po letech, utajeně Bakalou, okázale vlastně až Babišem. Cesta to byla plouživá, úmorná, parlamentně hašteřivá, jak ani jiná, nasměrovaná dohodou, nemohla být; a změn dosáhl společenský systém značných, větších než původně převrat zamýšlel; historickou ironií však k jeho proměně nedocházelo a nedochází jen díky těmto změnám. 

Je vláčen do proměny, na kterou jsou všechny naše systémové změny krátké: do vazeb globálních. Takových, které v sobě nesou skutečnou proměnu podstaty. Například tu, že se z průmyslové země stala ochotná montovna vybavená levnou pracovní silou. Tu, že se původně úrodná pole kolem měst proměnila ve středoevropská skladiště. Tu, jak se klasický podnikatelský kapitalismus mění pod nadvládou bank a finančního kapitálu v pouhé vyrábění, výrobní zaujetí v manažerské rozhodování, trh v pouhý odbyt, iniciativní a objevitelské soukromé vlastnictví na pouhé vlastnění, ať akcií nebo úvěrů nebo podílových listů nebo dlužních úpisů, aktivní podnikatelský zisk na pasivní osobní rentu. A kdy se oligarchové, jejichž majetek přesahuje hranice zemí, kde vládnou, stávají mocenským panstvem podobným dávným feudálům. Abych však nebyla jen negativní: na nikoli mocenské, ale na občanské, zaměstnanecké, případně objevitelské úrovni globální proměny se vyžadují a vytvářejí úplně nová odvětví a nová povolání, schopná podílet se na jimi vynucených objevech; vláčeni globalizací, nemusíme se tedy stát pouhým zeměpisným okrajkem. 

Fakta, jako vždy, jsou neúprosně ironická. Když si promítnu těch téměř třicet popřevratových let, když si je představím v jejich celku, vklouzne do mého přemítání ironie až téměř výsměšná: nedovolí mi popřít, že globální vazby by nás pohltily, i kdyby nebylo našich místních převratových změn. Vyšly jim vstříc, to ano, ale spíš bezděčně, souhrou historických okolností, bez vědomého přičinění. Prostě vklouzly do kabátu, který je jim teď příliš velký. Někdo se v jeho uzavřených kapsách dusí, někdo mu šplhá po klopách, a začíná zápas o to, co je – možná – neproměnitelné. To malé, ale naše se vzpouzí proti tomu velkému, ale cizímu, a globální žravosti oponují nejen ohrožení chudí, to malé své si hájí zejména tvůrci místních proměn. 

Chápu to, je to jakási obrana autorských práv, svět je však v pohybu a proti domácím neovlastencům a zastáncům tradic se už docela hlasitě ozývají příznivci globálních trendů a vnášejí do veřejné úvahy nejrůznější proglobální tíhnutí. Jsou to přemítání víc teoretická, teď mám na mysli například eseje Václava Bělohradského, ve světě věcných faktů však fakticky zastřešují to, co je. Co je platné a v reálu už prosazené. Ochotně využíváme vymoženosti internetu, těšíme se z robotizace mechanických prací, koketujeme s umělou inteligencí. A úzkost z proměn, jež postupují stále dál a hloub a jaksi už jakoby živelně a mimo lidskou vůli, proniká i do umění. Například Emil Hakl napsal velice sugestivní román o lásce muže a umělé ženy, proměnné Umy, mající sílu a schopnost zlomit živému a citově vznícenému tvoru srdce. Instinktivní výstraha? Nebo pouhá sci-fi?

O podstatě uvažuji jako o vnitřním obsahu věci, jejím smyslu, její idey, jak by to podle Platona řekl Jan Hus. Například při hodnocení mocenského systému mi nedostačuje zkoumat, jen jakými funguje mechanismy, konkrétně třeba zda prostřednictvím parlamentní demokracie, ale koho a čeho se vnitřně dotýká. Bez čeho by nejen nefungoval, ale ani nevznikl: lidské společenství a jeho kultura. Zajímá mě to zejména v Čechách, kde se lidské společenství ochotně přizpůsobí, ale nepromění. A to ne proto, že proměna je bolestivá, ale protože je takřka nemožná. Nevyskočíme z jazyka, ztradic, z dějin, z polohy země, z mentality ustavované věky, z kmenové příbuznosti, a ani z dějinami vytvořeného sociálního složení, skoro bych řekla sociálního bytí. Přibyli zbohatlíci? Jistě. Vynořily se nové elity? Bohužel ano. Zmizely nebo byly potlačeny elity staré? Většinou. Avšak mělo to vliv na gros entity, které se vznešeně říká národ? Vyjádřím to co nejjednodušeji: moje sousedka v domě je pořád stejně blbá nána, jako můj přítel Jan Cimický nepřestal být lékařem dobrodějem. A na rozdíl od vás už nebudu dál jmenovat. 

Národní identita není neproměnná, ale neděje se to změnami tak vnějšně pofidérními, jako byl listopadový převrat. Identita jej prožívá, tu milostivě, tam nadšeně, zde znuděně, protilehle, různorodě, ale stále jako ustavený celek. V převratu není nic tak podstatného, aby ji to mohlo poznamenat, proniknout do ní. Aby toho mocenská změna dosáhla, musela by sáhnout k sekyrám, k šibenicím, k vysídlování, k otřesům. Po převratu ale ani komunistická strana nepřestala existovat, její drzé parlamentní poslankyně se necítí zneuctěně a bývalí příslušníci státní bezpečnosti berou od státu vysoké penze.

Jedna změna, a hodně pitomá, kdyby se uskutečnila, by mohla vést až k proměně národní podstaty: masová migrace a stálé usídlení arabských nebo afrických muslimů. Existují celé státy a země osídlené míšenci, kubánští kreolové jsou prý proto krásní, že jsou potomky smíšených etnik, a sama mám směšnou historku: když se přítel mojí matky dozvěděl, že se chystám přivdat se do židovské rodiny, sám poločech a poloital zajásal: „Udělej to! Ze smíšených ras pocházejí geniální děti.“

Ale je Středoevropan typ člověka, který se rád mísí? A nestřeží zejména malé středoevropské národy svou identitu? Jakým divem světa se stalo, že Maďaři nepodlehli převaze svého slovanského okolí? A budou se Češky ochotně vdávat za Araby? A ptám se obecněji. Je multikulturalismus něčím víc, než planou intelektuálskou ideologií? A nestaví se proti neřízenému a masovému vpádu muslimských migrantů cosi víc než pouhý strach? 

Historická paměť mi opět cosi napovídá: čeština se proti mocnější a po tři století oficiální němčině uchovala, protože čeští sedláci, onen opomíjený a přezíraný poddanský lid, se brali jen mezi sebou. Lze to vystopovat na venkovských hřbitovech: na náhrobcích mají jména mrtvých vytrvalý sklon se opakovat. A o čem že to svědčí? O holé životní nutnosti? O pomalém selském rozumu? O mentalitě zabydlenosti? O neochotě drobit grunt? Nebo o tom všem a současně i o sebezáchovném kmenovém instinktu? Já vím, to jsou velká slova a čpí Carlem Gustavem Jungem, ale jiná mě nenapadají. Protože když mi na Valašsku, kam se tak úporně snažili proniknout Turci, docela obyčejná žena řekne, „a kdo už, proboha, zkrotí tu Merkelovou,“ neslyším v tom strach, se kterým si pohrávají politici; ne, je to bytostná a zkušeností potvrzená obava ze ztráty čehosi, co jsme a co jsme ze sebe vytvořili.

(Mám ke své argumentaci pěknou historku: vnučka jedné správné jihočeské selky ve vesnici, kde jsme měli chalupu, porodila černouška; byla vdaná za bělocha, za lékaře v nemocnici, kde sloužila jako sestřička; a sloužil tu na praxi černý doktor, vypůjčený z Ameriky, a dobrá selka rázně usoudila: vnučka se v přecitlivělé době těhotenství zhlídla. V dobrosrdečném vesnickém prostředí slovo zhlídnout se je též výrazem pro cokoli, co si nechceme přiznat. Celá vesnice je přijala; ne sice jako věcný fakt, ale jako jeho slušný výklad. Lidové pojetí identity bývá výmluvnější než všechny teorie.)

Kromě neoblomnosti má podstata věci ještě jiný význačný rys: uskupuje k sobě podobné hodnoty. V souběhu s převratem jsme s Milanem Jungmannem a Ivanem Klímou na jednání na Dobříši nabídli členům rozpouštěného Svazu spisovatelů, aby vstoupili do zakládané spisovatelské Obce. Dálo se to v duchu disidentské zásady tolerance, to samo ale byla pouhá změna institucionálního mechanismu. Uvnitř Obce jsme usilovali o skutečnou proměnu: o sjednocené pojetí tří proudů literatury, rozdělených místem vzniku, v exilu, v disentu a v oficiálním prostředí režimu, do literatury jediné. Té, v níž rozhoduje umělecká kvalita.

A tím se dostávám i k tomu, o čem píšete: kam patřím, čí jsem. Vyhledávám k sobě lidi s pojetím toho, co je podstatné, podobným mému, a zopakovali jsme při zakládání a činnostech různých společenství jednu zásadu z disentu: že mezi svými může být i jinakost solidární. Je to výborná zásada, nic důležitého při ní není zatěžko. Například zastat se debily opovrhovaného jinakého. Vmyslet se do názorového protivníka. Uznat převahu jiného talentu, než je můj. Anebo abych byla praktická, vydat, tak podobně jako v disentu, knížku bez předchozí úvahy, zda a jaký vynese finanční zisk anebo zda si vyslouží kritickou nechuť oficiálů. Tak se v mém blízkém okolí, a nejen z důvodů literárních, nevyskytují hochštapleři, závistivci, podrazáci, důležití nýmandi a neumětelové, lidé zlí a zlomyslní. Že ale číhají se svou příležitostí hned za rohem, vy sám víte nejlíp. 

Jako příští téma bych navrhovala problém pravdy. Ne, že bych byla pravdoláskař, ale že jsem na Googlu, jehož Wikipedie ví všechno, co já nevím, narazila na úžasné věty. Napsal je Franz Kafka.

„Nemůže každý pravdu vidět, ale každý může být pravdou.“ 

A další: „Pravda je nedělitelná, proto se sama nemůže poznávat. Kdo ji chce poznat, musí být lží.“ 

Četl jste silnější podání relativity? 

A nedávno v jedněch novinách uveřejnili tvrzení švédského spisovatele Jana Guilloua: „Pravda je vždy revoluční.“ 

No, není to výzva k diskusi?