Ačkoli sama Lenka Procházková se svou příslovečnou ironií hned v úvodu vyslovuje toto varování:

„Texty zařazené do této knihy neodpovídají potřebám veřejnoprávních a mainstreamových médií. Upozorňujeme, že statě obsahují nevhodné názory i četná nekorektní slova (vlast, národ, pátá kolona atd.), a tudíž mohou u čtenářů vyvolat např. tyto nežádoucí reakce: zvýšení krevního tlaku, úzkostné stavy, nespavost, u žen melancholii, u mužů skepsi či naopak přechodné sklony k agresivitě, u mladších spotřebitelů může četba vyvolat bludné představy o stavu světa. Pokud vás ani toto varování neodradí od konzumace tištěného textu, učiníte tak pouze na vlastní riziko.“

Strážci duší

(Příspěvek na Vlasteneckém setkání v Příčovech 10. 8. 2019. Panel: Kde jsme udělali chybu a jak ji napravit)

Změna politického režimu v naší zemi sice proběhla sametově, ale když se ohlížíme na ta tři desetiletí, která následovala pod heslem budování demokracie, připomíná to spíš rozebírání nosných zdí podle asanačního záměru, který ještě zdaleka nebyl dokončen. Dobrá zpráva je, že mnozí z občanů už to pochopili a jsou schopni své poznatky a zkušenosti šířit. Někteří pokročilejší dokonce zkoumají, jak devastaci zpomalit. K jejímu zastavení dosud chybí většinové prozření a společná vůle, která by vygenerovala plán na záchranu národní státnosti. Jsme ve fázi, kdy teprve poznáváme a počítáme lidi, s kterými bude možné počítat, ať už pro jejich odbornost, rozhled nebo upřímnou touhu sloužit celku. Každé vlastenecké setkání, tedy i to dnešní, má však přesah i k těm, kdož se jej neúčastní. Prostřednictvím internetu mohou naše myšlenky inspirovat každého, kdo ještě nepropadl skepsi a hledá společenství spřízněných duší. Proč jsou alternativní média pod drobnohledem čučkařů a proč je tak nenávidí pátá kolona? Právě proto, že vytvářejí spojeneckou síť. Já chci jenom vzdát pokorný dík všem těm, kteří se na tvorbě tohoto novodobého samizdatu podílejí, přispívají na jeho existenci a šíří odkazy dál. Jejich každodenní činnost supluje právo českých občanů na svobodné šíření informací slíbené ústavou a ignorované i veřejnoprávními médii.

Je tady ale další neméně důležitá a související služba veřejnosti, pro kterou bychom měli získat erudované dobrovolníky a pomohli jim vytvořit síť. Mluvím o alternativním školství.

Neboť každý národ, chce-li přežít, musí především chránit a kultivovat svůj prioritní obnovitelný zdroj čili vlastní děti. Český výraz POTOMCI ukazuje, že jde o lidské zásoby na potom, na dobu, kdy my už tu nebudeme a vlast a její národní ideály budou držet oni, naši potomci.

V polistopadové euforii jsme se pyšně domnívali, že naše děti jsou dětmi definitivních vítězů. Západní svět nás utvrzoval v omylu a zdánlivě nezištně, ve skutečnosti pokrytecky, poskytl své výukové programy, aby naše děti dostaly to, co nám bylo údajně odepřeno. Národ Komenského ztratil ostražitost a ponechal své potomky napospas cizím záměrům. Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti. A tak se metoda, která po staletí narážela na odpor našich tvrdohlavých předků, teprve po sametovém předání moci dočkala plošného bezbariérového uplatnění. V průběhu třiceti let se z našich potomků staly univerzální bytosti bez schopnosti kriticky myslet, bytosti, pro které vlastenectví už není součástí identity, ale vysmívaným nebo dokonce nebezpečným přežitkem. A každým rokem školy vypouštějí další proudy maturantů, naprogramovaných voličů. Samozřejmě existují výjimky a především díky alternativním médiím jich přibývá. V této souvislosti chci poděkovat například Svobodnému rádiu, které kromě aktuálního zpravodajství, komentářů a rozhovorů pravidelně připravuje i programy vzdělávací, které mapují nejen české dějiny, ale i světovou historii, vědu a kulturu a tím narušují umělý obraz světa.

Internet však je křehké médium. Nicméně dokud jej máme k dispozici, měli bychom jeho prostřednictvím zorganizovat alternativní školství po celé republice. Z vyprávění maminky vím, že v době německé okupace chodila do tajné nedělní školy, kterou organizovali vlastenci v obci. Vyučoval se tam dějepis a česká literatura. Děti to vnímaly jako úžasné dobrodružství a spiknutí. Možná můj nápad na cosi obdobného, ale s plošným pokrytím, působí naivně, ale myslím, že nejen někteří rodiče, ale i mnozí učitelé, včetně těch, co už jsou v důchodu, by jej přijali s radostí, nadějí a elánem. Neboť právě učitelé ale také knihovníci, tato odvěká sůl české země, nejbolestněji vnímají přeměnu mladé generace na bioroboty a duševní bezdomovce. Na rozdíl od zemědělství, jehož obnovu až k potravinové soběstačnosti lze fakticky docílit za několik sezón, vyšlechtění lidských bytostí, které by rekultivaci nejen půdy, ale i průmyslu a třeba armády prosadily, to trvá léta. Šťastný Mojžíš, který měl čtyřicet roků na to, aby při vandrování po poušti stihl vychovat dvě generace. My už jsme jednu nechali zplanět. A čas, který zbývá na záchranu té další, se krátí. Na rozdíl od Páté kolony, která verbuje bludné dušičky na náměstích, naše metoda nebude agresivní, ale pokojná. Pokojová. Nepotřebujeme na ni granty ani razítka úřadů. Je to pořád stejný princip - sejde se pár lidí, na něčem se dohodnou, vyberou koordinátora, ten obejde sousedy a výuka dětí z okolí může začít. Říkejme tomu tichá pošta. Nebo pateticky národ sobě. Název ale není důležitý. Důležité je začít. Pokud se k tomu neodhodláme, zbývá nám užívat si dne, dokud to ještě jde. A říkat si, co je mi vlastně po tom, co bude s potomky potom?