Byla to doba, kdy jsme žili v jakési permanentní „extázi“, vzrušení z možností svobody. Nebyl čas se zastavovat, věci běžely překotně vpřed, transformace systému ze státně řízeného na občansko-kreativní se odehrávala rychlostí světla. Proto také ten bonmot o „nepamatování si“ – bylo toho tehdy tolik k objevení, vytvoření, prožití…

Napadá mne tato úvaha v souvislosti s nadcházejícím třicátým výročím listopadu 1989. Podíváme se kolem sebe – a kde je ta naléhavost chvíle? Kde jsou ti nadšenci a v nejlepším slova šílenci vynalézající na koleni cosi, čemu chtěli říkat kapitalismus? Zmizeli v mlze lejster, úředních reglementací, zákazů, příkazů, a také neustálého špiclování – jak ze strany byrokracie, tak, a to bolí nejvíc, ze strany normálních, jen třeba nespokojených, neúspěšných lidí. A samozřejmě novinářů, kteří stále víc chápou svoje řemeslo jako jistou pokročilejší verzi práce slovutného Haškova Bretschneidera. Pro dnešního žurnalistu platí čím dál víc, že jakmile nemáte v ruce nějaký hodně zapáchající šrapnel, jímž se dá poskvrnit kdokoli – od souseda Nováka po předsedu vlády, nemáte vlastně, o čem psát. A pokud nějaká kauza zrovna není na stole, tak se vymyslí, přibarví, zfabrikuje.

Když se ještě vrátím na onen počátek 90. let, musím si vzpomenout, že jsem se pohyboval hojně ve světě kultury a kulturních organizací. Na sklonku komunismu umělci hořekovali nad tím, jak jim komunisté chtějí diktovat, co mají psát či hrát, že není svoboda uměleckého projevu a že je nutné na knihy, hry či filmy žebrat u státu, který má tvůrce ekonomicky v hrsti. A to že je špatně a je třeba vnést do kulturní branže peníze soukromé. Totéž platilo i o dalších oblastech života – třeba sociální (péčí o opuštěné děti počínaje a třeba útulky pro zaběhlá domácí zvířata konče). Najednou bylo v prostoru kolem nás velice mnoho napřažených dlaní směrem k těm, kdo měli prostředky, aby mohli ten či onen projekt podpořit. A tak sportovní kluby dostávaly peníze od firem ve svých Libercích, Brnech či Drnovicích, stejně tak divadla, jak ta městská, tak soukromá byla namnoze příjemci sponsorských či reklamních prostředků – typicky to platilo už od počátku 90. let o Národním divadle, jehož dlouholetým partnerem (rozuměj: donátorem) byla Komerční banka. Nikdo na tom nespatřoval nic špatného: je zde bohatá privátní společnost, a ta podporuje sektor, který ze své podstaty podporu potřebuje, protože poskytuje onu (na dávných seminářích marxismu nenáviděnou, ale existující) nadhodnotu v podobě duchovní, intelektuální, sociální atd. služby.

Obvykle se taková podpora odehrávala buď ryze sponzorsky, tzn. firma dala na tu či onu dobročinnou aktivitu peníze, bez toho, aniž by se to objevilo jako pasivum v jejím účetnictví. Mnohem častěji ale, a má to svůj důvod i smysl – se totéž odehrávalo v podobě smlouvy o reklamě. Firma podpořila například vydání knihy jistou částkou a za to dostala nějaký reklamní prostor někde za tiráží. A mohla ty peníze dát aspoň do nákladů jako nakoupenou inzerci. To je poctivé a spravedlivé. Proč by měla být firma trestána za dobrý skutek tím, že na něj ještě doplatí? To rozum nebere.

Viděl jsem desítky básnických sbírek či malonákladových publikací, stejně jako studiových divadelních produkcí, výstav mladých výtvarníků, ale také třeba dětských zařízení, sportovišť s prolézačkami a kdeco dalšího, kde na viditelném místě bylo umístěno oznámení, že tuto stavbu či produkci podpořila firma XY. Jestli skutečně tato podpora byla pro tu firmu takzvaně efektivní, těžko posoudit. Ale byla to reklamní prezentace spojená s dobrou věcí.

V 90. letech na to téma nikdo nereptal, naopak, bylo to chápáno jako výdobytek kapitalismu jako systému, který dává lidem možnosti a svobody. Druhou, alternativní verzí k tomuto systému byly jen tzv. daňové asignace, tedy možnost, aby občan přesměroval část svých daní na nějakou takovou dobročinnost podle svého výběru. To se ovšem – a po právu – jevilo většině ministrů financí a obecně odborníků na daně jako nesystémové a umožňující mnohé obcházení a daňové úniky. Proto se k tomu nikdy nepřistoupilo a podpora uvedeného typu neziskových aktivit (teď nemluvím o politických NGO financovaných z politických důvodů státem či EU) zůstala dál v režimu dobrovolné podpory ze strany těch, kdo mohou, ve směru k těm, kdo potřebují.

Jsme aktuálně svědky toho, že premiér Babiš je (podotknu 5 let poté, co se to seběhlo) mediálně osočen, že z nějakých podnikatelských aktivit svých firem podpořil výstavbu Čapího hnízda, a to že prý není správné. Ale já se mohu ptát: proč? To „proklaté“ Čapí hnízdo mohu chápat třeba jako svérázné reprezentační prostory svých vlastníků, ale také jako hojně navštěvovanou atrakci pro rodiny s dětmi a třeba i s edukačním účinkem. Je zřejmé, že by taková věc nemohla vzniknout bez podpory soukromých peněz. Teď se vůbec nebavím o nějakých 50 milionech z fondů EU. Za ty by ten objekt zcela jistě postaven nebyl. Jeho hodnota je mnohem vyšší. Právě o ty soukromé peníze. Proč z toho tedy dnes je problém?

Proč není problém z toho, že třeba Agrofert celá dlouhá léta „živil“ výtečný festival United Colours of Ostrava? Proč se nepřipomíná, kolik desítek sportovních a kulturních aktivit „živí“ třeba ČEZ? Stačí se podívat na jeho transparentní webovky, kde najdete mj. výslovně odkaz na „reklamní partnerství“ a v něm obsáhlý soupis takto „partnerovaných aktivit“ – opět United Colours of Ostrava, Prague Proms, Folkové prázdniny a mnoho dalších). Chce snad někdo tvrdit, že návštěvníci s baťůžky někde v amfiteátru u kotlíku zaznamenají nově nabízené produkty firmy ČEZ? Ne. Jen skrze reklamní smlouvu tu byla podpořena správná kulturní věc.

Je asi jediná rada: začít myslet nepředpojatě a bez předsudků. Měřit jedním metrem a hledět na jakost a význam výsledků. Jenomže pak budou mít novináři mnohem méně „práce“. Ptejme se však: byla by právě tohle taková škoda?