Petr Brandtner: Važme si sicilské, židovské a české strategie

23.10.2021 10:52 | Komentář

„Nikdy nebylo ve světě tolik dobra jako dnes. Toho dobra už je tolik, že se někteří z toho dobra mohou i zbláznit“, říká spisovatel Martin Nezval.

Petr Brandtner: Važme si sicilské, židovské a české strategie
Foto: archiv M. Nezval
Popisek: Spisovatel, scénárista, režisér a právník Martin Nezval

Martin Nezval je známý svou láskou k provokativnosti, k nevážnosti a ke grotesknosti. Stačí připomenout film natočený podle jeho románu Ulovit miliardáře, který znectil posvátnou krávu politické korektnosti už v době, kdy její kult byl u nás teprve na vzestupu. Román Holky z nezisku (vydalo Naše vojsko), jejž napsal spolu s Markusem Cohenem,  čtenáře zaujme nadhledem, s jakým si tropí žerty ze systému, jenž tak starostlivě usiluje o naše dobro. Jenže z boratovsky nevážné provokativnosti mrazí. Ale vy čtete a radějise smějete, protože je to lepší než plakat. Kdyby o této knize rozhodovali aktivisti, rozhodně by ji zakázali.

Již úvodní stránka mě překvapila. Vy jste tu knihu věnovali Georgu Sorosovi. Co vás to napadlo?

„Budu mluvit vážně; ačkoliv - když člověk mluví vážně, vždycky to špatně dopadne.  George Soros je pro nás jednou z nejúžasnějších osob na světě. Jeho životní cesta je dlážděna dobrem. A hlavně finančně podporuje ty nejlepší z nás, kteří prostřednictvím politických a genderových neziskových organizací zaplavují svět dalším a dalším dobrem. Nikdy nebylo ve světě tolik dobra jako dnes. Toho dobra už je tolik, že se někteří z touho dobra mohou i zbláznit. George Soros v jungovském smyslu slova zcela naplňuje archetyp „trickster“.To jest ten, u nějž se dobro mění ve zlo a zlo v dobro. Ztělesněním jungovského archetypu „trickster“ byl řecký bůh Hermes. To byl jediný bůh, který se mohl pohybovat jak na Olympu, tak v podsvětí. Takový "Belmondo mezi bohy. Zkrátka absolutní žertéř.“

Nikdy nepoznám, kdy mluvíte vážně a kdy používáte ironii. Co pro vás znamená ironie?

„Každý velký román je ironický. Dostojevskij, Ceravantes, Voltaire, Heller, Čechovovy hry... Pro kvalitní českou literaturu je příznačná takříkajíc zenová ironie. Hašek, Hrabal, Páral... všichni tři znali – a Vladimír Páral stále ještě zná – zen. Všichni tři věděli, že neplatí ani ten názor, ani tamten názor, protože kdyby nějaký názor platil, lidstvo by už dávno dosáhlo dokonalosti. A teď už víte, proč nám připadají tak směšní například Piráti, kteří se lidem snažili vsugerovat, že jenom oni mají ten správný názor. Kdepak. Cokoliv na tomto světě není tak, ani tak. A to je na tom to nejkrásnější.“

Mají podle vás Češi větší smysl pro ironii než Němci nebo jiné národy?

„Mají smysl pro jinou ironii, protože mají jinou historickou zkušenost. Náš smysl pro ironii je blízký židovskému a sicilskému smyslu pro ironii. Máme podobnou zkušenost. Tu nám vládl ten, tu nám vládl onen. Ale my jsme vždy zůstali a přežili. Umíme předstírat, stejně jako Sicilané i Židé, že s vládcem souhlasíme, dokonce mu umíme i zamávat mávátky, když si to přeje. Ale vážně ho v žádném případě nebereme. Víme, že časem aktuální vládce zmizí, a pak zase přijde nový pán, který nás bude nutit pomlouvat předchozího pána. A tak tomu důležitému pánovi vyhovíme, ale vážně ho samozřejmě nebereme. Tohle je naše životní strategie, která Čechům, Sicilanům, Židům a dokonce i Irům umožní přežít, i když velké národy časem zaniknou. Židé jsou v tomto důkazem. Kde jsou dnes všechny ty velké a starověké národy, které si myslely, že Židy převálcují?“

Utekli jsme od té ironie.

„Ironie není v našem románu Holky z nezisku cílem, ale výsledkem. Kdo zná život, ten velmi rychle pochopí, že není možné věřit ani svým pocitům ani pocitům druhých. Jenže příroda nezná vzduchoprázdno. Na místo víry v pocity nastoupí ironie. Ironie, která přinese nadhled, díky němuž se snadněji pochopí souvislosti.  Proto jsou ironické romány vždy chytřejší a hlubší, než romány autorů, kteří věří ve své pocity. Viz současná, dnešním režimem protěžovaná,tzv. ženská deníčková literatura. Co k tomu dál říct? Určitě je to tak, leda by to tak nebylo.“

Román Holky z nezisku má dva hrdiny. Prvním je vypravěč Jacob (tak trochu evokuje George Sorose), který učí na mezinárodní úrovni politické aktivisty, kterak pumpovat peníze ze státních rozpočtů. Jeho bratr Abraham je Američan žijící v Praze. Vysmívá se veškeré vážnosti doby a žije podle vlastních pravidel nezávisle na systému. Ačkoliv Jacobovy neziskovky podporují i LGBTQ a v rámci globalistického pokroku bojují proti klasickým rodinám, v soukromém životě si Jacob vlastní rodinu hýčká. Ba co víc - je hrdý na historickou kontinuitu své rodiny. Není to paradox?

„Proč hned paradox? Má to naprostou logiku. On přece nerozbíjí svou rodinu, ale využívá aktivistické nadšence, kteří si rodinu nechají vzít. Pakliže si necháte vzít rodinu, stanete se  pro systém okamžitě ovladatelnější. Rodina je pro systém nepřítel, neboť dokud má jedinec rodinu, má i zázemí, tudíž si ho nelze jen tak snadno podmanit. Proto je pojmovým znakem všech diktatur snaha rozbít rodinu. Od prvních komunistů v Rusku, přes nacisty s jejich lebensborny, až po dnešní neomarxisty. Co se Jacoba týče, kdyby bylo finančně výhodnější bojovat za zachování institutu rodiny, určitě by tak činil. Jenže na tomhle poli by dnes nevydělal ani pěťák. Takže se postavil na barikádu a v rámci svého byznysu řídí boj proti privilegovanému heterosexuálnímu bílému muži. Vlastně se dá říct, že se podporou LGBTQ baví a nebere ji vážně. Jacob prostě pochopil, co je společenská objednávka, a aniž by bral všechny ty neziskovky vážně, rozhodl se přes ně dostat svou rodinu do nejvyšších pater společnosti. Jacob totiž ví, že společnost nedokáže ochránit jedince, kteří nemají moc nebo peníze. A tak chce pro jistotu pro svou rodinu obojí.“

Co jste chtěli románem Holky z nezisku čtenáři sdělit?

„Dohodněte se, vážení, nebo vás systém zničí. To je základní idea celého románu. Svět je dnes ovládán šikuly, kteří žijí z předstírání, že zaplavují svět dobrem. A někde už jsou tak daleko, že vám jsou schopní odebrat vaše dítě, pakliže přesvědčí příslušné orgány, že nejste tím správným rodičem. To vše ve jménu dobra. A pěstounský byznys už začíná vystrkovat růžky i u nás. Že u nás mají heterosexuální muži u opatrovnických soudů často ne zrovna ústavně komfortní postavení, o tom se netřeba bavit. I dvě ústavní soudkyně před časem veřejně upozornily na to, že opatrovnická řízení jsou světem žen, v němž absentuje pohled muže. A v tomhle světě žen jsou muži diskriminováni. Potlačuje se v nich skutečnost, že i ta nejlepší matka je naprosto mizerný otec. A i když je člověku třicet, poznám, že ho vychovával jen jeden rodič. Ostatně ne náhodou si ženy často stěžují, že chlapi už nejsou chlapi. Ani pro dívky není tahle situace výhodná. Jeden z nedávných průzkumů ukázal, že ženy, které nevychovával i otec, mají větší sklony k promiskuitě. Ne, že by je to víc bavilo, ale jak neznají myšlení muže, tak se podvědomě domnívají, že sex je to jediné, co muži od žen chtějí.“ 

Abraham v knize nakonec unese i s manželkou vlastní dítě z neziskového zařízení, kam soud dceru umístil. Není to už moc velká nadsázka?

„I když to v knize vypadá jako parodie, tak to parodie není. To náš svět se stal parodií. A parodie, jak známo, už nejde zparodovat. Ročně dojde v EU v průměru k 1200 únosům dítěte vlastním rodičem. Když si dáte do google heslo „únos dětí z ústavu – dýmovnice“, vyskočí na vás případ, kdy český otec v České republice za užití dýmovnic unesl z ústavu své vlastní dítě. Když se rodiče nedokáží při rozvodu o výchově dítěte domluvit a jeden z nich se obrátí na aktivisty, neziskový byznys to rozpálí, že se nestačíte divit. Viz norský Barnevernet. Ale to je v pořádku. Život je groteska, a to je na tom to nejkrásnější. Ostatně – naší ambicí bylo udělat zábavný román.“

Není typické, že román píší dva lidé. Jak k tomu došlo?

„Zcela organicky. Holky z nezisku jsem psal jako scénář, a to pro konkrétního režiséra, který si scénář objednal. Měl to být film plný humoru o tom, co se stane, když muž chce vychovávat po rozvodu dítě systémem střídavé výchovy, avšak žena použije všechny páky,  aby mu v tom zabránila a dítě jí zůstalo ve výlučné péči. Když říkám cokoliv, myslím cokoliv, protože právě cokoliv bývá občas realita. Zkrátka - žena se obklopí hradbou kamarádek a aktivistek. A když jdou do toho natvrdo, trestní oznámení jen létají. Jako svědci pak vystupují profesionální aktivistky a kamarádky. A to nejpodpásovější je, že se dítě manipuluje proti otci. Prostě v tomhle boji je možné opravdu cokoliv.

Scénář byl napsaný,  jenže přišel covid a ten, kdo byl připravený do věci investovat, to odpískal. A tehdy se objevil Markus s nápadem předělat celou věc do románové podoby. A byl to jeho nápad, že by Abrahamův příběh vyprávěl jeho bratr Jacob, šibal podnikající v obchodu s dobrem.“

Taková postava ve scénáři nebyla?

„Ne. Ale zalíbil se mi ten paradox. Zatímco Abrahama neziskovky ničí, jeho bratr Jacob z těch samých  neziskovek profituje, a to na mezinárodní úrovni. Jacob ví, že kdyby Abraham zavolal a požádal o radu či o pomoc, jedním telefonátem by všechny Abrahamovy problémy vyřešil. Jenže Abraham nezavolá. Místo toho se rozhodne bojovat se systémem jeho vlastními zbraněmi. Abraham, jako bytostný heterosexuál, se prohlásí za gaye, přičemž veřejně prohlásí, že doufá, že český soud nebude považovat za překážku, že se on, gay, bude starat o své vlastní dítě. A aby toho nebylo málo, představí soudu svého budoucího manžela, černého muslimského hudebníka z Nigerie. Pochopitelně s tím, že doufá, že soud nebude rasistický ani islamofobní. Už proto, že Abraham chce vychovávat své dítě společně s Hasanem v úctě k evropským hodnotám. Abrahamův útok pochopitelně uvede soud ve zmatek, zvláště když novináři – Abrahamovi kumpáni – čekají na to, jak soudkyně bude reagovat. Prostě reakcionářským činem mého spoluautora Markuse se z původního nevinného a korektního námětu, stal z Holek z nezisku boratovsky podvratný román. Nejen on, ale i jiní Američané žijící v Praze mi říkali, v USA by si už nakladatelé netroufli tuhle knihu vydat. A kdyby ji vydali, tak by z toho byl mazec a redaktor by musel opustit své dobře placené místo. Naštěstí v Česku je pořád ještě formálně svoboda slova. Je fakt, že pět nakladatelů se té knihy velmi leklo, jako že by se odřízli od pokrokových grantů. Šestý nakladatel byl naštěstí to, čemu se  říká „chlap“. A nejen to. JUDr. Drtina se postaral i o to, aby se knize dostalo té nejlepší péče, a to nejen do jejího vydání, ale i poté, kdy se kniha dostala do distribuce. Byla téměř všude.“

Vy si opravdu myslíte, že je v Česku ještě svoboda slova?

Ze zákona zatím určitě. Prudilové jsou něco jiného. Ale i kdybychom o ni přišli, z historie víme, že bychom to přežili. Češi jsou úžasný národ. Važme si sicilské, židovské a české strategie. Máme dar přežití, který některé početně větší současné národy nemají.“

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Aleš Juchelka byl položen dotaz

Sociální služby

Nemyslíte, že mnohem větší problém, než jsou finance, i když ty jsou většinou alfou omegou všeho je fakt, že populace stárne, ale sociální systém na to není vůbec připraven a nic se neděje? Už teď je problém sehnat třeba pečovatelák a další služby. Kdy začnete řešit tento problém? Protože už se měl ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Kokain, tráva nebo špiritus?

15:49 Jiří Paroubek: Kokain, tráva nebo špiritus?

To už nedávají ani ti největší a nejzaslepenější podporovatelé vlády z řad komentátorů a expertů. Ne…