Během 14 dnů potkal již druhou obec stejný osud jako Lidice. Nacisté při této akci zastřelili 33 dospělých obyvatel, mezi popravenými bylo 18 mužů a v tomto případě i 15 žen. Kromě toho bylo 11 dětí posláno do plynových komor v Chelmnu (25. 7. 1942 popraveny zplynováním). Nacistický masový teror necelý měsíc po provedení atentátu na R. Heydricha kulminoval a česká společnost žila v permanentním strachu z každodenních rozsudků smrti stanných soudů.
Iniciativa k likvidaci osady vzešla z pardubické služebny gestapa, kterou vedl Gerhard Clages. Ta podobně jako kladenská úřadovna v případě Lidic projevovala zvláštní horlivost, jak náležitě ,,pomstít" smrt zastupujícího říšského protektora. Clages nedlouho po vypálení Lidic nepokrytě žádal, aby osud Lidic stihl i Ležáky do všech důsledků. Na osobní schůzce s faktickým vůdcem protektorátu K. H. Frankem a šéfem pražské úřadovny gestapa H. U. Geschkem se všichni zúčastnění shodli na tom, že Ležáky budou vypáleny podle stejně krutého scénáře jako v případě Lidic. S tím rozdílem, že nedojde k jejich úplnému vyhlazení a srovnání se zemí.
Dopoledne 24. 6. 1942 obklíčilo asi 150 ozbrojenců osadu a její obyvatelé soustředili v pardubické vile Zámeček. Večer po deváté hodině bylo postupně všech 33 obyvatel popraveno. Ležácké domy nacisté vyrabovali a následně zapálili. Tragédie Ležáků vzbudila stejně jako u Lidic vlnu mezinárodního odporu proti nacistickému běsnění a současně i obrovskou solidaritu zahraniční veřejnosti.
Vypálení Ležáků mělo vzápětí i ponižující dohru, která se odehrála na české kulturní frontě. Ve stejný den, kdy došlo k likvidaci Ležáků, nacisté zorganizovali velké shromáždění v Národním divadle, aby si nechali proklamativně vyjádřit loajalitu k Říši. Nabízí se zde i historická paralela se shromážděním, které proběhlo o 35 let později. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Pokud by přítomní odmítli tzv. Antichartu v roce 1977 podepsat, byli by nepochybně potrestáni výrazným omezením své tvůrčí činnosti. a ocitli by se na ,,tapetě". Pokud by Karel Höger, Karel Štěpánek, Zdena Baldová a další v roce 1942 nehajlovali, téměř jistě by si nad sebou podepsali v tehdejší atmosféře masového nacistického teroru rozsudek smrti. Proto hlasy, které tvrdí, že naše umělecká elita hajlovat nemusela a že se vlastně jedná o kolaboranty, byť nepřímé, je nutno tvrdě odmítnout.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz