Inflace je sice nad cílem a zůstane nad ním letos i po většinu příštího roku, avšak poté by mělo dojít k jejímu poklesu pod preferovaná dvě procenta. Druhým důvodem, který bude i nadále brzdit úvahy o rychlém zvyšování sazeb je ECB pokračující v politice masivního tisku eur. ČNB totiž není nijak motivovaná rozšiřovat úrokový diferenciál a ponoukat korunu k rychlejším ziskům a to navzdory proinflačním rizikům prognózy. A nakonec třetím důvodem, který pro rychlý růst úroků nesvědčí, je samotný exit z kurzového režimu, jež lze chápat jako zpřísnění měnových podmínek v ČR.

Na růst sazeb si proto ještě trh bude muset počkat. Předpokládáme, že prostor pro zpřísnění měnové politiky u nás nastane až v příštím roce, kdy by se už k „normální“ politice mohla začít vracet i ECB. To samozřejmě neznamená, že růst nemohou střednědobé a dlouhodobé úrokové sazby nebo výnosy státních dluhopisů. Ostatně už nyní jsme docela daleko od loňských minim na swapové křivce a tendence k dalšímu zvyšování delších sazeb je zřejmá s tím, jak se do Evropy vrací i inflace a víra v návrat k tradičnímu pojetí měnové politiky ECB.

O rychlosti, s jakou půjdou sazby ČNB nahoru, bude do značné míry rozhodovat nejenom inflace, ale i kurz koruny. Ta by měla podle slov – i prognózy – centrální banky díky konvergenci posilovat, nicméně její aktuální „překoupenost“ jí v rychlejších ziscích zatím brání. Takže nakonec lze říct, že vlastně ČNB může být spokojena nejenom s hladkým exitem, ale i s vývojem kurzu koruny a zaujmout vyčkávací taktiku a v další prognóze jen odložit růst PRIBORu zase o nějaké to čtvrtletí do budoucna.

Petr Dufek
finanční analytik