Vít Bárta jako by na poslední chvíli – dříve než jeho trest za uplácení justiční systém definitivně potvrdí a Bárta bude muset odejít z politiky – ještě chtěl využít své moci ve straně a snažil se ovlivnit její vládní zastoupení odvoláváním vzpurného ministra Pavla Dobeše a volební nasazení v krajských volbách.
Znovu tak rozdává trumfy podle svého uvážení a popírá tím to, co sám po rozhodnutí soudu veřejnosti slíbil: přestože je poslancem, který podle Bártova památného vyjádření „nedosahuje do vyšších pater politické struktury“, a tudíž není nutné, aby v případě trestního stíhání preventivně odstupoval, chová se jako člen nejvyšší politické elity a dělá vysokou politiku.
Zarputilost boje Víta Bárty je lidsky pochopitelná: člověk přicházející o vysněnou kariéru se nerad smiřuje s prohrou. A přiznat si, že jsem prohrál, protože symbolické ponížení je nakonec v politice stejně silné jako definitivní rozhodnutí soudu, umí jen málokdo. Mnohem horší je však pozice Věcí veřejných, které Bártovi tuto mocenskou ofenzívu povolují. Potvrzují tím všechny dřívější stereotypy, proti nimž se véčkaři bouřili: totiž že jsou stranou Víta Bárty, že je to Vít Bárta, kdo stranu neformálně řídí, a že bez něho nejde ve straně vůbec nic.
Je-li tomu, jak se zdá z vývoje posledních hodin, opravdu tak, pak Bártův boj navzdory všem vlastně není až tak zajímavý, protože není ničím jiným než bojem za sebe a svůj soukromý projekt. Pokud tomu tak není a Věci veřejné nejsou pouze nosičem mocenských ambicí Víta Bárty, nýbrž širším společenstvím samostatně myslících politiků, reprezentujících určitý názorový proud ve společnosti, pak je vstřícnost členů VV vůči zaťatému osobnímu boji Víta Bárty naprosto nepochopitelná.
Většina véčkařů možná už rezignovala a přijala názor bývalého ministra školství Dobeše, který označil projekt VV za mrtvý. Ale i v politice, tak jako v soukromém životě, přece nakonec nejvíce záleží na tom, jak se umírá. Lidé, kteří teď při politickém umírání VV lhostejně přihlížejí bezohlednému, solitérnímu boji Víta Bárty za osobní zadostiučinění, nemohou čekat, že si jich v příštím politickém životě někdo všimne. Natož pak aby jim uvěřil a bral je jako politiky vážně.
Vyšlo na rozhlas.cz Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz