Před Vánocemi americký internetový deník s příznačným názvem The Daily Beast (Denní bestie, netvor, zvíře, pozn. aut) přinesl zprávu, která vzápětí okamžitě proběhla všemi hlavními českými médii: Významný americký institut CATO vyloučil ze svých řad exprezidenta Václava Klause pro jeho názory na ukrajinskou krizi.

Zločin a trest

V předvánočním shonu nakonec tato „senzace“ zapadla a k velké lítosti havlistické úderky v médiích se nakonec tak trochu ve Vánocích utopila. Je proto dobře se k ní vrátit nyní s klidnější hlavou. Ostatně Václav Klaus mezitím několikrát své „zločinné“ názory na konflikt Západu s Ruskem (pod záminkou ukrajinské krize) zopakoval, naposledy tuto neděli v televizi Prima, kde kromě jiného řekl, že USA a západní Evropa dělají chybu, když vsadily na kartu destabilizace Ruska v souvislosti s krizí na Ukrajině.

Václav Klaus své názory nikdy neskrýval, ani je nešířil „kabinetně“, ale vždy zcela otevřeně. Proto byl po desetiletí své politické dráhy pravidelným cílem politických a mediálních útoků zdejších havlistických „guerill“

„Trestní vyhození“ z washingtonského think - tanku je ve skutečnosti podstatně starší událost, než se naši mainstreamoví novináři domnívají. A kdyby „kdosi“ v Americe nepustil tuto senzaci „Denní bestii“, nejspíše by ani jedna strana o konfliktu veřejně nemluvila a pokládala by ji za interní záležitost. Nyní je ale situace jiná – a je velmi poučné se na ni podívat blíže.

Konflikt mezi CATO a Václavem Klausem vyvrcholil jak řečeno již před několika měsíci. Poté, co se na americké půdě český exprezident veřejně názorově střetl o interpretaci ukrajinské krize a útoku Západu na Rusko s dalším významným zahraničním členem CATO institutu – Rusem Andrejem Illarionovem. Tento muž, který byl pět let poradcem prezidenta Putina (2000 – 2005), zhrzen ve svých mocenských ambicích „emigroval“ k nejostřejší protiputinovské opozici. Od roku 2006 se pak stal kromě jiného členem a vědeckým pracovníkem (senior researcher) téhož CATO institutu, jehož nabídku po skončení prezidentování přijal také Václav Klaus.

Úvahy o tom, kdo měl zájem celou věc zveřejnit, jsou vlastně nepodstatné. Pouze dokreslují „udavačskou“ atmosféru a bolševické metody, které v dnešních Spojených státech panují. Konstatujme pouze, že i encyklopedie Wikipedia je již obohacena o zprávu, že to byl právě Andrej Illarionov, kdo dosáhl „ukončení“ spolupráce mezi významným americkým think-tankem a českým exprezidentem.

Podstatně zajímavější je totiž zbabělá metoda, kterou k tomuto „ukončení“ (vyhazovu) došlo. Nemusíme se o tom narozdíl od korporátních médií pouze dohadovat. Protiproud má k dispozici korespondenci mezi předsedou CATO institutu a Václavem Klausem, která je dokonale výmluvná:

Nestalo se mi to poprvé, soudruhu předsedo

8. srpna minulého roku obdržel Václav Klaus do své kanceláře zničehonic e-mail:

Vážený Václave,

bylo mi ctí, pracovat s Vámi po dva roky jako s význačným vědeckým pracovníkem (Senior Fellow) CATO institutu. Bohužel, jak jste jistě zaznamenal, se v posledních několika měsících náš pohled na současné dění ve střední Evropě zásadně rozchází. Za těchto okolností je pro nás toto formální spojení nepřijatelné.

Proto bychom Vám chtěli poděkovat za Vaše služby a ukončit Vaše členství k 1. září. A abychom se vyhnuli trapným situacím na naší zamýšlené konferenci, zbavíme Vás povinnosti promluvit na této konferenci, která se bude konat 15. října, abyste měl možnost zúčastnit se mnoha akcí, které se, jak vím, budou konat v Evropě na oslavu tohoto výročí.

Přejeme Vám, aby se Vám dařilo dobře, a vždy budeme obdivovat práci, kterou jste odvedl na vyvedení vaší země z komunistického systému, na sametovém rozvodu a na vykročení do moderního světa. Doufáme, že i České republice se i nadále bude dařit dobře.

S přáním všeho dobrého,

John Allison

předseda a výkonný ředitel

Institut CATO

Na to reagoval Václav Klaus následujícím dopisem:

Vážený pane předsedo,

dostal jsem Váš e-mail a zcela respektuji Vaše rozhodnutí. Jen mě překvapuje, že důvodem Vašeho rozhodnutí je - podle Vašeho vyjádření - rozdíl v našem pohledu na současné dění ve střední Evropě. Nechápu, proč zmiňujete střední Evropu, protože žádné rozdíly v našem pohledu na střední Evropu nevidím. Považujete snad Ukrajinu za součást střední Evropy? Tam se totiž konflikt odehrává a té se také týkají naše rozpory v interpretaci konfliktu. Snažil jsem se být v tomto ohledu velmi realistický.

Ale o to teď nejde. Přijal jsem kdysi členství v Institutu CATO, protože jsem věřil, že svoboda, individuální svoboda a volné trhy - hodnoty, za něž jsem bojoval celý svůj život - jsou také hodnoty, které vyznává CATO. Pokud by členství v CATO znamenalo omezení svobody názorů a svobody projevu, bylo by to velmi špatné.

Mám dlouholeté zkušenosti s vyhazovem z nejrůznějších funkcí - kvůli mým názorům, ale to bylo ještě za komunismu. Skutečnost, že odlišný názor může být důvodem k vyhození kohokoli odkudkoli mi připomíná toto tragické období. Vy jste sice neřekl přímo, že jsem “vyhozen”, formuloval jste to, že “mé členství bude ukončeno k 1. září”, ujišťuji Vás, že komunisté v minulosti užívali stejných výrazů jako Vy. Nikdy neřekli, že někoho vyhazují. Nevěřil bych, že se dočkáme něčeho podobného ze Spojených států - země, která tolik inspirovala mě i další lidi v boji za svobodu.

Jinou věcí je údajná “odlišnost názorů” na ukrajinskou krizi. Rád bych se ujistil, že skutečně znáte mé názory a že jste se nerozhodl na základě interpretace mých názorů panem Illarionovem. Obávám se však, že tomu tak je. Mezi tím je totiž obrovský rozdíl, protože jeho (záměrně) chybný výklad je naprosto monstrózní.

Pane předsedo,

je mi velmi líto, že naše spolupráce musela skončit takto. Přesto doufám, že mám v CATO spoustu přátel a že zůstanou mými přáteli i v nadcházejících letech. Mám ve Spojených státech mnoho přátel, kteří věří ve svobodu projevu, svobodnou výměnu názorů nezávislou na mainstreamu a politicky korektních postojích.

S přáním všeho dobrého,

Václav Klaus

Na co se Američané připravují?

Komentovat oba dopisy je zbytečné. Každý si z nich udělá o věci jistě vlastní názor. Stojí však za to všimnout si jedné příznačné zdánlivé maličkosti: Věhlasný pan ředitel CATO John Allison skutečně pokládá Ukrajinu za středoevropskou zemi! Významný akademik je na tom zjevně podobně jako většina Američanů (podle průzkumu 16% středoškoláků pokládá Evropu za jeden ze států USA), kteří, včetně vládních expertů, jakékoli události za východním pobřežím Spojených států, tradičně vůbec nerozumějí.

Podstatnější je však ještě něco jiného: V Americe viditelně začala další éra mccarthismu. Ta první se rozhořela v době, kdy se Amerika poprvé připravovala na jadernou válku proti Sovětskému svazu, jež měla „organicky“ navázat na skončenou II. světovou válku, v níž byly obě velmoci spojencem proti Hitlerovi, respektive nacisticko - fašistické „ose“ Berlín – Řím – Tokio. Pro mladší ročníky, které již netuší, o co šlo, pohleďme znovu do již zmíněné Wikipedie:

„Jako éra mccarthismu se v historii USA označuje období počínající zhruba koncem 40. let 20. století a trvající až do konce 50. let, jehož hlavním rysem byl vypjatý antikomunismus přecházející až v antikomunistickou hysterii. Hlavním představitelem tohoto proudu byl senátor Joseph McCarthy, jehož příjmení dalo této epoše jméno.

Mccarthismus pro mnoho Američanů zejména ve vládních institucích, odborech, školství a zábavním průmyslu znamenal postihy, například vyhození z práce, na základě často jen vágních podezření, že sympatizují s komunisty. Mezi postiženými bylo i mnoho slavných jmen, například umělci Leonard Bernstein, Charlie Chaplin, Aaron Copland, Jiří Voskovec, Arthur Miller a Orson Welles nebo vědci Robert Oppenheimer a Linus Pauling.“

Na co asi americké elity v nové vlně mccarthismu připravují veřejnost tentokrát?

Opakuje se historie – jen v opačném gardu

Václav Klaus své názory nikdy neskrýval, ani je nešířil „kabinetně“, ale vždy zcela otevřeně. Proto byl po desetiletí své politické dráhy pravidelným cílem politických a mediálních útoků zdejších havlistických „guerill“. Po skončení prezidentování jezdí po celém světě. Konference, přednášky, diskuse na nejrůznějších fórech Západu i Východu se staly jeho hlavní pracovní náplní. Téměř každý ho chce slyšet a mluvit s ním. Je to právě proto, že se nikdy nebál a nadále nebojí obhajovat své názory v jakémkoli střetu – od britské Sněmovny Lordů, po nedávnou konferenci v Moskvě. Zatím jen tu ve Washingtonu mu „svobodná Amerika“ zakázala.

Proto není divu, že také od domácích „Američanů“ čelí okřikování a skandalizacím. Pozoruhodné na tom je, že stejným útokům této Páté kolony jsou už vystaveni oba poslední čeští prezidenti. Přestože se ve většině názorů zásadně odlišují, na příčiny současného mezinárodního napětí mají tyto dvě nejvýznamnější osobnosti postkomunistické éry vcelku shodný názor.

A jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman i navzdory útokům je říkají nadále zcela nezastřeně. Miloš Zeman poskytl sobotnímu Právu rozhovor, v němž mimo jiné říká, že svržení prezidenta Janukovyče z loňského února nepovažuje za demokratickou revoluci a současného předsedu ukrajinské vlády Arsenije Jaceňuka označil za „premiéra války“.

Před několika dny (22. prosince) zase publikoval časopis Euro přednášku Václava Klause pro české podnikatele, politiky a novináře, v níž exprezident kromě jiného říká:

„Na obzoru se rýsuje ještě jeden – daleko horší – scénář, jehož zárodky ukazuje dnešní Ukrajina. Éra vyvažování hrozbou nukleární katastrofy v období studené války byla na počátku 90. let vystřídána americkým unilateralismem (či unipolaritou), který sám sebe interpretoval jako žádoucí cestu a ničím neohrozitelný stav pro další dlouhá desetiletí, ne-li pro celé 21. století.

Očekával se náraz na rychle rostoucí Čínu a další asijské země, ale předpokládalo se, že to nastane až s jistým odstupem času. Došlo však k něčemu jinému. Dříve než se čekalo, nastala konsolidace a spolu s ní i návrat sebevědomí Ruska a jistá autonomie jeho chování. Nic více a nic méně. Západ to účelově interpretoval jako návrat Ruska k imperiální komunistické politice a zneužil toho k nové geopolitické konfrontaci, jejíž obětí – a bitevním polem – se stala Ukrajina.

Možné následky a důsledky tohoto vývoje považuji za nedozírné. Nezastávám sice názor slovenského premiéra, že je 70% pravděpodobnost, že dojde k velké válce, ale vážné zhoršení mezinárodní situace již nastalo a vše nasvědčuje tomu, že bude pokračovat. Ani zde nevidím šanci na výraznou změnu – každý nesouhlasný hlas je umlčován a líčen jako zaprodanectví Rusku. To už jsme si – v opačném směru – jednou zažili a mysleli jsme, že už nic takového není znovu možné. Bohužel je.“

Dokdy si naši havlisté vystačí s pokřikem, že oba prezidenti jsou nejspíše „placenými agenty Kremlu“? Co se bude muset přihodit, aby jim došlo, že nejzkušenější postavy české domácí i zahraniční politiky jsou prostě v kritické situaci oddány zájmům své země? Že právě to je nejvyšší společný jmenovatel jejich postojů, který, navzdory obrovské mediální protiruské propagandě, bere za svůj i stále větší část naší veřejnosti?

Soudruzi Illarionov a spol. – toho času ve Washingtonu – to samozřejmě nepochopí. Mají jiné zájmy.

Publikováno se souhlasem vydavatele.